Zdeňka Králová

„Na tý naší pravý straně právě to bylo tím, že tam byla paní Soukupová, která byla u nás v domě domovnicí. Ona se narodila v Německu a ona uměla perfektně německy, takže se s těma Němcema začala dohadovat, že tam jsou jenom maminky, neřekla, že jsou tam i muži, že jsou tam jenom maminky, děti. No, a moje maminka byla těhotná, byla osm měsíců těhotná, takže že je tam i těhotná paní, takže si dali říct a jako nechali, nešli tam k nám, ale tamty prostě… těch asi patnáct lidí, tak ty postříleli. Říká se, že i tý mý kamarádce, toho mýho kamaráda ta ségra, že snad za živa jí měli vydloubat oči.“

„Druhý den ráno se můj tatínek rozhodl, riskoval samozřejmě, protože moje maminka byla těhotná, mně bylo těch deset let, takže nás vzal a my jsme z toho domu utekli. Před námi tam nebyly ty baráky, ale byly tam pole a byly tam postavený nějaký domky, byli tam zahradníci. Tatínek prostě nás vzal a šli jsme jako tam, jenomže tam nikdo v tom domě nebyl, tak jsme si tam do tý kuchyně sedli a tam jsme přečkali až do toho 9. května. A pak najednou se tam objevili lidi z toho baráku a říkali, že jsme měli štěstí těsně, že oni viděli ty Němce taky, že tam jdou k nim. Tam jim vypáčili nějaký… rozházeli jim tam ten byt. No, a utekli tam do pole někam. Tam se schovali do nějaký slámy a říkali, že nás viděli, že jdeme, ale že na nás křičet nemohli, protože ty Němci zrovna odtamtud odcházeli, a my jsme tam druhou stranou přišli. Tak být to chvilka, tak nás zastřelili.“