Zdeňka Králová

„Druhý den ráno se můj tatínek rozhodl, riskoval samozřejmě, protože moje maminka byla těhotná, mně bylo těch deset let, takže nás vzal a my jsme z toho domu utekli. Před námi tam nebyly ty baráky, ale byly tam pole a byly tam postavený nějaký domky, byli tam zahradníci. Tatínek prostě nás vzal a šli jsme jako tam, jenomže tam nikdo v tom domě nebyl, tak jsme si tam do tý kuchyně sedli a tam jsme přečkali až do toho 9. května. A pak najednou se tam objevili lidi z toho baráku a říkali, že jsme měli štěstí těsně, že oni viděli ty Němce taky, že tam jdou k nim. Tam jim vypáčili nějaký… rozházeli jim tam ten byt. No, a utekli tam do pole někam. Tam se schovali do nějaký slámy a říkali, že nás viděli, že jdeme, ale že na nás křičet nemohli, protože ty Němci zrovna odtamtud odcházeli, a my jsme tam druhou stranou přišli. Tak být to chvilka, tak nás zastřelili.“

„Nás upozorňovali lidi, že se něco děje, tak jsme se celý dům sešli. Každý měl na pravý nebo na levý straně sklepy, tak kde kdo měl ten sklep, tak na tu stranu šel a my jsme byli na pravý straně a to, kde se to neštěstí stalo, to bylo na levé straně. No, a tam prostě všechny ty lidi vyhnali na tu zahradu, kde je postříleli, toho mýho kamaráda spolužáka, jeho sestru pětiletou a maminka se zachránila tím, že dělala, jako že je mrtvá, ale každopádně nevyšla z toho dobře, protože přišla o nohu.“