Vladislav Krátký

„Anglické nálety se konaly v noci, a konec roku 1943, a 1944 do roku 1945 byly denní nálety americké. Byly jsme v našem domě, ale tehdy byla fáma, že tyto domy, pokud dostanou zásah, jsou totálně zničeny. A pak se to prokázalo. To bych mohl potvrdit, kdy, kdo, kde a jak. Říkalo se, že nejlepší je co nejrychleji, když byl vyhlášen poplach, se dostat do nějakého velkého činžáku, čtyř- nebo pětipatrového nejlépe, a tam v tom krytu přežít, dá-li Bůh, nálet. Tam je ulice, řekněme nějakých 200 metrů, s vysokými domy, po levé straně je to ulice Vrchlického, to asi není důležité. Jakmile byl zahoukán poplach, tak už jsme měli sbalená zavazadla, no kufříky, a už se šlo. To už začalo střílet protiletadlové dělostřelectvo, už zvonily střepiny o chodníky a už jsme začali vidět na obloze tzv. vánoční stromečky, což byly britské osvětlovací rakety, které osvětlovaly cíl. To už jsme tam vnikli, tam jsme si sedli. To byl normální sklep, který měl jen zazděné okno, zpravidla byla proražená zeď do sousedního domu, sousedního sklepu a stropy a stěny byly podepřeny trámy. Teď tam byly podle zdí dlouhé lavice a tam se sedělo a čekalo na svůj osud.“ Měli jste tam připravené nějaké zásoby? „Ne. To, co bylo v kufru, tam se vzalo třeba chleba, takovéhle věci zásadní, potravinové lístky, což bylo velmi důležité. Tam se sedělo a přečkával se nálet. Tam se projevovaly lidské vlastnosti. Slyšet hvízdající bomby nad hlavou je velice nepříjemné, pokud je slyšíte, jak hvízdají, tak odborníci říkají, to je dobrý. Minou. Ale ty dopady byly poměrně blízký a celá budova se jakoby houpala. A teď ty povahy lidí. Někdo proklínal, někdo se modlil, někdo plakal, někdo seděl a stoicky čekal, co se stane. My jsme seděli celkem v klidu, poněvadž moji rodiče měli válečné zkušenosti z Ruska.“

„Ten rok 1953 jsem působil ve výzkumnym ústavu. Nebudeme to idealizovat, šlo o peníze pracovníků. Poněvadž bylo řečeno, že žádná měnová reforma nebude. A najednou byla. A už předtím se to ukazovalo, že najednou se začalo nakupovat zboží, takže potom třeba v obchodě textilním už byly k dostání jenom ramínka. Tady došlo k té skrumáži 1. června, kdy celá řada zejména dělníků vyrazila na náměstí, na radnici a do soudu, vyhazovaly se dokumenty. Pak z toho byly různý tresty, vypovězení z Plzně. Já jsem seděl v laboratoři a k nám to nedoznělo. Akorát tam tenkrát byl jistý dělnický ředitel v ústavu a někteří naši laboranti, když tohle viděli na ulici, tak že se taky připojí. A on se jim postavil ve dveřích u východu a oni mu vrazili pár facek. On říkal: ‚Co mi to, kluci, děláte! Já jsem chtěl, abyste se nedostali do maléru!‘ Tak oni se připojili a pak se do toho maléru dostali. Bylo jim přikázáno pracovat v dílně na podřadných místech, úklidy atd. Jenže to nestihlo jen tyto lidi, to stihlo i další, úředníky atd., kteří s tou dílenskou akcí neměli nic společného. A docházelo k různým zraněním, takže poměrně rychle je zase vrátili zpátky do kanceláře, poněvadž kdyby je byli léčili z těch zranění, tak by je to přišlo daleko víc, daleko dražší by to bylo. Ovšem nesli na sobě ódium, že u některých, ale ne u tolika, že jejich děti třeba nebyly připuštěny k dalšímu studiu, ale to se většinou netýkalo těch našich lidí, to se většinou týkalo lidí, kteří byli samostatně podnikající, do jistý míry, třeba měli obchod nebo továrničku, i když už to bylo znárodněno, ale do jistý míry tam měli vedoucí pozici. Ti bývali vystěhováni do 24 hodin z Plzně kamsi, nedaleko nebo daleko do pustin okolo pohraničí. Ty se zase postupně za čas vraceli zpátky. Ty hoši, jejich synové obvykle nastupovali k PTP.“

„Takže jsme se vrátili sem do Plzně. A tady nastávaly určitý komplikace. Poněvadž když byl otec přeložen do Mladé Boleslavi, ten náš dům pronajal. A smlouva zněla, že jakmile bude třeba se vrátit do Plzně, tak s půlročním termínem bude nájemník vyrozuměn o tom, aby se přestěhoval někam jinam. To bylo na podzim roku 1938. Ten nájemník, to byl Žid, měl směnárnu na náměstí. Když byl vyzván k tomuto kroku, tak nereagoval. Takže my jsme se vrátili do Plzně, ale nemohli jsme do svého domu. Škodovka tehdy měla pronajatý dům na Klatovské třídě. A tam byly volné byty. Ten dům se vyprázdnil. Ty byty, to byly slušné byty, normální, tak jsme tam jeden byt měli, s výhledem na Klatovskou. A pak přišel 15. březen 1939, dům byl velice rychle obsazen gestapem, my jsme tam byli. Ty úředníci gestapa se bavili tím, že my jsme měli toho našeho Populara, byl průjezd a takový dvorek směrem na západ, a tam bylo něco podobného, jako mají v Bruselu – čůrající chlapeček. A ty gestapáci se bavili, když se namazali řádně, tím, že na něj stříleli v noci. To bylo dost nepříjemný. A u toho našeho auta, který jsme tam měli zaparkovaný, to každou chvíli utrhli kliku nebo něco takovýho a pořád naléhali, že to chtějí celý, a kdy se jako vystěhujem. Otec se s nima moc nemaloval, poněvadž to neměl on nikdy ve zvyku, on uměl dobře německy. Oni říkali: ‚Prosím vás, a kdo je ten člověk?‘ Když jim vysvětlil, že ta smlouva ještě neskončila. ‚A kde je ten člověk, my se na něj podíváme.‘ Kdyby jim řekl, že je Žid, tak... On bohužel tomu stejně neušel, ale ne naší vinou. Takže jsme se tam ještě zdržovali, a to mělo velice nepříjemné důsledky. Dříve, než se gestapo přestěhovalo na nábřeží, kde bylo policejní ředitelství, jehož budovu potom obsadilo gestapo, tak tam pořádali výslechy. Některé místnosti přiléhali k našim místnostem. Když se tam konaly výslechy, přišel gestapák, všechny nás zahnal do kuchyně, která byla nejvzdálenější, sedl si před dveře, položil si pistoli na klín. A tam jsme seděli, dokavad výslechy neskončily. A ve sklepě už byli věznění a mlácení Židé. Když potom Epstein se musel vystěhovat, tak jsme se tam nastěhovali my.“