„Maminka šla do kanceláře generála Svobody v Rovně. Bylo jich víc, ženy, které prosily, aby se dostaly do Čech, že musí nutně odjet. A maminka ještě navíc čekala dítě. Měl odjíždět poslední transport s vojáky. Tak souhlasili, vzali nás s sebou, ale měli jsme jet na vlastní nebezpečí. Jel s námi nějaký pan Vágner, to byl velitel nějakého pluku, velitel vojáků. Ale bohužel to nebylo moc platný, on za nás vyjednával, i se Stalinem a nevím, ještě s kým vším. Nakonec to povolili. V noci tam byla zima, v tom vlaku, v dobytčím vagoně, a ve dne bylo horko, opravdu jsme tam jen přežívali. Potom nám nabídli nějaké jídlo, chodili jsme si pro něj, zásoby nám už došly. Byli jsme tam od konce dubna, maminka měla třetího května narozeniny, jednačtyřicátý, a šestýho května se narodila sestra, u Maďarů. To jsme tam byli teprve pár dní a někdo dovolil, že nemusí rodit ve vlaku. Nevím už, jak se to všechno stalo… já jsem hlídala Bohouše a Honza zase hlídal mě. Taková trojka. A mamince dělala zatím Maďarka porodní bábu. Třetího měla maminka narozeniny a to jsme dorazili akorát do Čopu. Cesta byla na přeskáčku, to se jelo přes Rovno, Lvov, až jsme byli v Mukačevu, a pak už to byl Čop. A tam už nás nepustili dál.“
„Byli jsme ve sklepě a najednou rány do dveří, a když to neustávalo, maminka vstala a otevřela. Stál tam německej voják s puškou a ptal se matky, proč má zavřeno. Ona mu odpověděla: ‚Jak můžu mít otevřeno, když je venku válka, rozbili jste mi dům, je tam díra po granátu a zranili jste mi syna.‘ Bratr měl zranění na krku, krev mu prýštila, maminka mu to musela ošetřit a ovázat. Ten voják říkal: ‚Gut, matka, tak zavři a nikomu neotvírej.‘ Měli jsme na zahradě vykopaný kryt pod stromy. Tam jsme se schovávali, když začaly padat bomby. Jakmile se sešeřilo, tak začali lítat a bombardovali. Rovno bylo rozbitý dost. Od roku 1941 do roku 1945 se tam neustále bojovalo.“
„‚Tálčo, já jdu pustit krávu, kdyby náhodou, aby nebyly v maštali…‘ A maminka povídá: ‚Tatínku, nikam nechoďte, zůstaňte tady.‘ Jenže on neposlechl a otevřel dveře a v tom se to stalo. Padl tam, a měl díru v mozku, střepinou. A tak jsme viděli, že dědeček je po smrti. Bylo tam plno mrtvých, u Poleščuků.“
Marie Kratochvílová se narodila 26. července 1933 v Rovně v západní části Volyně. V roce 1939 zažila obsazení Rudou armádou a o dva roky později, 22. června 1941, napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Tentýž den, během bombardování Rovna, zahynul její dědeček a další její příbuzní, včetně dětí. Rodina přišla o dům. Nejstarší bratr byl totálně nasazen v Německu, odkud se mu podařilo utéct, a do konce války se skrýval v Čechách. Otec a další bratr bojovali ve Svobodově armádě a matka zůstala s nejmenšími dětmi sama. Žily v nouzi a v neustálém nebezpečí. V roce 1946 se rozhodly pro přesídlení do původní vlasti. Absolvovaly strastiplnou cestu vlakem přes Ukrajinu. Na hranicích je nepustili dál a dva měsíce čekaly na povolení vycestovat. V Čechách se shledaly s otcem a bratry, rodina dostala dům po vysídlených Němcích. V roce 1954 se pamětnice vdala, s manželem vychovali tři děti. Přestěhovala se do Opařan v jižních Čechách. Pracovala nejprve jako účetní a později jako ošetřovatelka v dětské psychiatrické léčebně.
