Anna Křivanová

„Takže já jsem se dostala jako korespondentka do Gemeinde Christi, což je tedy zdejší odbočka, já nevím, jestli vůbec ještě dneska existují, je to americká náboženská společnost Church of Christ. A v Americe je celkem dost rozšířená. Oni šířili ideologickou diverzi do socialistických zemí. Prostě traktáty o křesťanství a tak dále. A potřebovali někoho, kdo koresponduje s Čechama, a v té době se ještě dalo s Čechama korespondovat. No tak mě posadil před elektrický psací stroj, který já jsem vlastně viděla prvně v životě. Já jsem do té doby mlátila normálně na mechanickém psacím stroji. No, tak jsem mlátila do toho, ono to vždycky udělalo ‚Trrr!‘, no tak ne… A teď jsem došla ke konci a hledala jsem, kde je řádkovač. A on nebyl. Ale šéf za mnou stál, takhle mně poklepal na rameno a říká: ‚Uklidni se, to se naučíš. Píšeš naslepo, a to je důležité.‘ Takže já jsem tam začala a tam jsem taky skončila. Já tam zůstala celou tu dobu. Nejdřív jako korespondentka, pak jsme začali prostě… To byly IBM mašiny, kde už člověk něco sázel na magnetofonové kotouče, už se to dalo vytisknout na druhém stroji, jako do sloupců. No a pak už se to vylepšilo, takže já jsem byla vlastně na těch pradědečcích dnešních komputerů.“

„Takže my jsme se vzdali dědictví, protože nám bylo naprosto jasné, že absolutně nemůžeme… že bychom neměli vůbec z čeho žít. Nám totiž skočili na všechny dluhy. Ono se to totiž ještě zkomplikovalo tím, že čtrnáct dní před tátou umřela jeho maminka. A táta se nestačil vzdát dědictví, takže tam byly prostě dědické poplatky z babičky na tátu a z táty na další dědice. No a maminka prohlásila, že se tedy dědictví nevzdá a že prostě její dvě nezletilé děti se nevzdají. Zaplaťpánbůh za ty dary, potom dostali alespoň zpátky něco, po devětaosmdesátém. Ale v té době to bylo jako hodně špatné. No a říkám, mámě skočili na to, že ještě ten důchod, i tak mizerný, jí ještě zkrátili o stovku měsíčně. A pak už pomalu začaly děti dorůstat, už se jim blížil prostě ten šestnáctý osmnáctý… ‚A teď co s tím?‘ říkali jsme si. Protože v ten moment, co dosáhnou dospělosti, tak jim skočí na jejich peníze. No tak se maminka rozhodla za ně darovat tyto majetky státu. Dobře, darovat státu je hezké. Barák – v pořádku. Ten jeden už stejně… ten jeden jediný, co něco vynášel, ten, protože tam byla socialistická organizace, tak to prostě socialistická organizace zabavila, neptala se. Jo? To je prostě: ‚Hele, měl jsi barák, nemáš barák. Je náš.‘“