Anna Křivanová

* 1936

  • „Já jsem chtěla do Ameriky za sestrou vlastně, protože jsem říkala, když už, tak ať jsme pohromadě. Ale bohužel sestra… Amerika už v devětašedesátém nebrala taková nezajímavá povolání jako nějaká účetní a nějaký žurnalista. Takže jsme zůstali tady. Prostě nám to zamítli, tak jsme říkali: ‚No tak máme hledat něco jiného, nebo…? Když dostaneme azyl, tak už zůstaneme tady, ať už ta holka má nějakou stabilitu. Ať prostě někde začíná.‘ No tak na podzim, asi někdy v polovině… koncem září, jsem ji zavedla do první třídy tady. No jo. Přijdu k paní ředitelce, ona na mě spustí. První dvě tři slova byla ještě spisovná, pak sjela do dialektu. Jak viděla, jak mi takhle klesá čelist, jak koukám na ni prostě takhle, tak říká: ‚Kommens mit?‘ Tak zase, dvě tři slova, a zase tu větu: ‚Kommens mit?‘ Popadla za ruku, říká: ‚Kommens mit.‘ Přivedla mě do třídy a vysvětlila to učitelce, že dítě… už tam měla jednu holčičku Češku, takže to nebylo tak jednoduché. A musím říci, že to vysvětily těm dětem ve třídě takovým způsobem, že ty děti tyhle dvě holky vzaly víceméně jako, že je to jejich úkol jim pomoci. Prostě ta učitelka sama, když já jsem začala pracovat… Já jsem dělala od devíti do dvanácti, ale škola končila v jedenáct, teď co máte dělat s dítětem? Dítě samo domů… Otec pracoval, já jsem pracovala. Ta učitelka s tou holkou seděla ve třídě, opravovala tam úkoly nebo něco takového a já jsem prostě přiletěla a teprve jsem ji vyzvedla. Říkám, to jsou lidi, na které nikdy nezapomenu, protože mi obrovsky pomohli.“

  • „Takže já jsem se dostala jako korespondentka do Gemeinde Christi, což je tedy zdejší odbočka, já nevím, jestli vůbec ještě dneska existují, je to americká náboženská společnost Church of Christ. A v Americe je celkem dost rozšířená. Oni šířili ideologickou diverzi do socialistických zemí. Prostě traktáty o křesťanství a tak dále. A potřebovali někoho, kdo koresponduje s Čechama, a v té době se ještě dalo s Čechama korespondovat. No tak mě posadil před elektrický psací stroj, který já jsem vlastně viděla prvně v životě. Já jsem do té doby mlátila normálně na mechanickém psacím stroji. No, tak jsem mlátila do toho, ono to vždycky udělalo ‚Trrr!‘, no tak ne… A teď jsem došla ke konci a hledala jsem, kde je řádkovač. A on nebyl. Ale šéf za mnou stál, takhle mně poklepal na rameno a říká: ‚Uklidni se, to se naučíš. Píšeš naslepo, a to je důležité.‘ Takže já jsem tam začala a tam jsem taky skončila. Já tam zůstala celou tu dobu. Nejdřív jako korespondentka, pak jsme začali prostě… To byly IBM mašiny, kde už člověk něco sázel na magnetofonové kotouče, už se to dalo vytisknout na druhém stroji, jako do sloupců. No a pak už se to vylepšilo, takže já jsem byla vlastně na těch pradědečcích dnešních komputerů.“

  • „Takže my jsme se vzdali dědictví, protože nám bylo naprosto jasné, že absolutně nemůžeme… že bychom neměli vůbec z čeho žít. Nám totiž skočili na všechny dluhy. Ono se to totiž ještě zkomplikovalo tím, že čtrnáct dní před tátou umřela jeho maminka. A táta se nestačil vzdát dědictví, takže tam byly prostě dědické poplatky z babičky na tátu a z táty na další dědice. No a maminka prohlásila, že se tedy dědictví nevzdá a že prostě její dvě nezletilé děti se nevzdají. Zaplaťpánbůh za ty dary, potom dostali alespoň zpátky něco, po devětaosmdesátém. Ale v té době to bylo jako hodně špatné. No a říkám, mámě skočili na to, že ještě ten důchod, i tak mizerný, jí ještě zkrátili o stovku měsíčně. A pak už pomalu začaly děti dorůstat, už se jim blížil prostě ten šestnáctý osmnáctý… ‚A teď co s tím?‘ říkali jsme si. Protože v ten moment, co dosáhnou dospělosti, tak jim skočí na jejich peníze. No tak se maminka rozhodla za ně darovat tyto majetky státu. Dobře, darovat státu je hezké. Barák – v pořádku. Ten jeden už stejně… ten jeden jediný, co něco vynášel, ten, protože tam byla socialistická organizace, tak to prostě socialistická organizace zabavila, neptala se. Jo? To je prostě: ‚Hele, měl jsi barák, nemáš barák. Je náš.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vídeň, Rakousko, 20.03.2018

    (audio)
    délka: 02:05:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Miluji svou zem, ale Rakousku vděčím za to, že jsem mohla ukázat, co umím

dobove.jpg (historic)
Anna Křivanová
zdroj: Sbirka Post Bellum

Anna Křivanová-Švehlová se narodila 15. listopadu 1936 v Praze. Během druhé světové války zažila odvlečení otcových židovských nájemníků i bombardování Prahy v únoru 1945. Jakožto dítě z příbuzenstva prvorepublikového politika Antonína Švehly a ředitele pražské filiálky firmy Baťa měla po únoru 1948 jen omezené možnosti uplatnění v socialistické společnosti. Jejího otce donutili opustit povolání advokáta, připravili jej o movitý majetek a znemožnili mu správu majetku nemovitého. Kvůli milionářským dávkám se rodina ocitla v závratných dluzích. Pamětnice vystudovala obchodní školu, pracovala jako korespondentka a účetní v nakladatelství Naše vojsko a ve Výrobním družstvu kloboučníků a modistek bez možnosti kariérního postupu. Na počátku sedmdesátých let emigrovala s rodinou do Rakouska, ve Vídni pak pracovala pro organizaci Gemeinde Christi a pro exilová nakladatelství.