Mgr. Rebeka Křižanová-Bartůňková

„Pak tam byla ještě jedna učitelka, která učila tělocvik a přírodopis, a ta také trvala na tom, že jí nesmíme říkat ,soudružko´. A to z dnešního pohledu neprošlo na každé škole, to nebylo, že by si učitel dovolil říct před třídou plnou žáků, o kterých neví, z jakých rodin jsou. Takže to byla taková moje vzpomínka na školu. Pak jsme měli výbornou třídní, která učila ruštinu, ale také to byla velmi slušná ženská. Bylo tam těch učitelů víc, kteří nebyli ve straně. Nějak jsme to o nich jakoby věděli, protože to dávali najevo, třeba mi řekla: ,Ty seš z takový rodiny, tobě já můžu věřit.´ Dokonce jedna mladá učitelka se mě ptala, jestli doma nemáme Bibli, že by si jí chtěla půjčit. Já jsem to říkala rodičům a také je zvláštní, že už jsem jako dítě věděla, že to je něco v nepořádku, že se na mě rodiče budou zlobit. To je také zvláštní, přitom mi nikdo neřekl: ,Bible se nepůjčuje, Bible je něco, co se nesmí,´ nebo co tady prostě není v souladu s oficiální linií a překvapilo mě, že máma řekla: ,Tak jo, tak jí to prostě půjč.´ A já jsem tedy tady té paní učitelce Petroušové nesla tu Bibli a ona ještě řekla: ,Opatrně, aby to nikdo neviděl,´ a takhle si to přendavala z mojí tašky do aktovky, do nějaké tašky, a říkala: ,Neboj se.´ A pak mi to zase za měsíc nebo za jakou dobu vrátila, že moc děkuje."

„Ještě chci říct, že mojí babičce bylo třicet dva let, měla tři kluky, jeden z nich byl můj otec – prostřední. Dědečkovi bylo o čtyři roky více, takže asi třicet šest. A potom tedy celá ta rodina žila s cejchem rodiny nejenom velezrádce a třídního nepřítele, ale také vraha. Tak toto bylo samozřejmě velmi šířeno a propaganda s tím pracovala. Protože babička se odstěhovala, musela se odstěhovat z Valmezu, vrátila se ke svým rodičům do vesnice Branky, což je dědina asi šest kilometrů od Valmezu směrem na Bystřici pod Hostýnem. Tam žila u svých rodičů, kteří jí pomáhali s dětmi a v dědině s nimi mluvily asi tři rodiny, které se nebály nebo jim pomáhaly. Ale jinak vlastně všichni ti lidi se od nich odvrátili, protože se strašně báli, anebo možná s tím i někteří souhlasili. Samozřejmě tam byli i přesvědčení komunisté a žili tam tedy jakoby exkomunikováni na okraji, protože to probíhalo opravdu tak, že ti lidé přecházeli na druhý chodník, uplivovali si. Třeba si pamatuju, že můj táta mi kdysi vyprávěl takovou věc, že si pamatuje, jak ho zavolala učitelka na stupínek ve škole a řekla: ,Tak, podívejte se, děti, tohle je syn vraha a s tím se nebavte a na toho si dejte pozor,´ takže s tímhle vlastně vyrůstali."