„Jsem MUDr. Jiřina Křížková, narozená 21. srpna 1925 v Plzni. Naše rodina byla katolická. Vždycky jsme světili neděli, byl to svátek. Během mého mládí s námi žily obě babičky. Jedna si vzala vdovce s deseti dětmi a ještě měla další dvě děti, druhá měla sedm dětí. Tyto obě babičky u nás žily deset let. My jsme byli tři děti. Obě babičky, jak přišly za sebou – po deseti letech, zemřely, a pak se ještě narodil mladší bratr, takže jsme byli čtyři děti. Tatínek vydělával na sedm lidí, takže to bylo všelijaký.“
„My jsme dělali samizdaty. Já měla tři psací stroje, a koho jsem sehnala, tak mi psal a opisoval určité věci. Já mám opravdu tašku – je to osm kilo všemožné samizdatové literatury. Já vám to pak ukážu. Takže jsme psali a dávali to lidem, kde jen to šlo. Někdo se mi ptal: ‚Komu jste dala ty vatikánské dokumenty?‘ Já opravdu přesně nevím. Mám dojem, že jsem je dala P. Stanislavovi. Ten se o materiálech nějak dozvěděl, že je mám, a psal mi o ně. A tímto způsobem se to všemožně rozšiřovalo.“
„A teď ta StB, tam bylo plno ‚krásných věcí‘. Přišli pro mě buď do bytu nebo do zaměstnání nebo na jeden kongres pro mne přijeli. Přišli do Dobřan a tam jim řekli, že jsem na kongresu o dětské psychiatrii. Zase Vám nepovím, v jakém to bylo městě. Bylo to v nějakém bývalém klášteře nad Prahou. Oni tam ráno přijeli a my jsme byli v tu dobu v lese. A tak zjistili, že tam nejsem, ale já jsem za chvíli přišla, takže potom mne vezli na StB. Tak třeba se mnou dlouho mluvili – to přijeli z Prahy – a pořád ze mne nemohli nic dostat. Jindy nás vzali asi deset lidí, každého do jiné kanceláře a předávali si, co kdo jim řekl. My jsme samozřejmě poznali, kdo co řekl. Třeba jedna žena – Jana Peroutků – se rozhodla, že jim klidně řekne všechno, že neděláme nic protistátního, tak proč by jim to neřekla. Ale oni brali náboženské věci jako něco protistátního, to bylo z jejich pohledu vyloženě protistátní.“
Jiřina Křížková se narodila 21. srpna 1925 v Plzni. Pochází z katolické rodiny, rodiče vychovávali celkem čtyři děti. Po absolvování dívčího reálného gymnázia v Plzni se rozhodla pro studium medicíny. Během poválečných studií v Praze se již jako členka Kongregace Školských sester III. řeholního řádu sv. Františka dostala do kontaktu s prostředím kolem Jana Evangelisty Urbana (Studium catholicum), kde postupně poznávala významné osobnosti římskokatolické církve (např. O. Mádr, J. Zvěřina), se kterými později spolupracovala při rozšiřování samizdatových textů. Po dokončení studia medicíny a opožděné promoci to i přes svůj vírou pošramocený „kádrový profil“ dopracovala až na primářku pediatrického oddělení Psychiatrické léčebny v Dobřanech. Její hluboká a živá víra ji přivedla k četným samizdatovým aktivitám. Mimo jiné byla jednou z prvních osob, která do ČSR přivezla a rozšiřovala zde doposud neznámé texty 2. vatikánského koncilu. Její neúnavné snahy o dosažení práva svobodně hlásat svoji víru v komunistickém Československu jí v roce 1968 jako jediné ženě vynesly zvolení do Arcidiecézní pastorační rady. Léta byla sledována a vyšetřována StB - např. v rámci akce PROLEXA. Navštívila arcibiskupa J. Berana v internaci, významně se podílela na Díle koncilové obnovy, pomáhala řadě věrných a do průměru se nepropadajících kněží z Plzně a okolí, iniciovala lékařská křesťanská setkání, organizovala adoptivní péči u nás, podílela se na vzniku ekumenických biblických hodin a Křesťanské akademie v Plzni atd. Její život se nese v duchu následujících slov: „Život je Boží dar a smrt je Boží láska“.
