„Ale Realistické divadlo se v té chvíli stalo jakýmsi centrem, kam tehdy publikum šlo. Protože mělo pocit, že tam se něco děje. Takže to bylo takové zlaté období pro nás a také první schůze, která byla po 17. listopadu, se odehrávala u nás v divadle. A nám se podařilo přes noc… Když se staly tyhlety věci, tak my jsme šli k nám do divadla, kde ten večer probíhala premiéra Maryši, a my jsme byli u mě v kanceláři a telefonovali jsme po celé republice a zvali jsme lidi na setkání divadelníků, jak se tyhle věci budou řešit dál. A pozvali jsme k tomu i studenty, aby pro publikum, které tam bude z těch divadelníků, aby povídali o zážitcích, které se děly během 17. listopadu. Takže schůze se nám podařila svolat… ty lidi, ze sedmnáctého na osmnáctého, a ta schůze byla osmnáctého ve dvě hodiny odpoledne, a to divadlo bylo narvané po střechu. Přijeli lidé až z Ostravy, dodneška nechápu, jak tak rychle. Asi nasedli do aut a jeli hned, když jsme se tam dovolali. Ale opravdu, to zastoupení bylo úžasné.“
„Jenomže já jsem taková osoba, že jsem se tam stýkala s emigranty. A když jsem se vrátila, tak jednoho dne zaťukal, to jsme bydleli ještě v tom herečáku, tak zaťukali dva pánové a odvezli mě. Odvezli mě, jak je v Praze Bartolomějská, tak v Liberci je Pastýřská, kde bylo toto zařízení. A tam jsem strávila jeden dost hnusný den, kde to bylo jako z blbé příručky, jeden hodný, jeden zlý, a tak si mě předávali. A opravdu to bylo od rána až do večera, nebylo to pěkné. Oni po mně chtěli, co jsem dělala který den, od kdy do kdy. Já jsem jim říkala: ,Vy si to pamatujete?‘ Ono se vám stane to, že když přijdete k takovému výslechu, alespoň mně se to stalo, že jsem naprosto zkameněla nebo nevím co. Já jsem neměla ani strach, já jsem necítila nic. Najednou jsem úplně ztuhla, a ne že jsem měla odvahu, ale já jsem jim tak jako… Oni viděli, že se mnou nic moc neudělají. Nemluvím o tom, že to bylo hrdinství, já říkám, co se mi stalo. Že jsem ztuhla. Opravdu já neměla ani strach, nic. Necítila jsem nic. Jen jsem tak na ně koukala a připadalo mi to strašný.“
„Takže ono to není, jako že pohádka skončila happy endem. Dyť se podívejme, kam od toho roku 89, kdy my jsme všichni, a to si pamatujte, byli hrozně naivní, protože jsme věřili, abych tak řekla v dobro, v pravdu a lásku. A to myslim doslova a do písmene a myslim to vážně. Ale byli jsme děsně naivní, protože většina lidí myslela na prachy.“
„Taky se povedlo, ono to divadlo se stalo takovým v Praze centrem. Kam i ty studenti z tý Národní třídy potom přiběhli, protože tam byla spousta damáků. Takže ty přišli do toho divadla. A my jsme přes noc ze 17. a na 18. listopadu svolali takovou zvláštní schůzi na 18. odpoledne. Vašek Havel tehdy nebyl v Praze, on odjel na ten tejden zase před těma oslavama, jak ho vždycky zavírali, tak on odjel na Hrádeček, na tu chalupu. A že mi zavolá. Tak mi volal někdy 18. a já jsem říkala: ‚No, my jsme přes noc svolali tady schůzi do divadla všech divadelníků.‘ To vám se povedlo, že jsme obtelefonovali přes noc všecky divadla, teda mimopražský, nejenom pražský. No a toho 18. listopadu odpoledne už to divadlo bylo narvaný po strop.“
Všechno bych dělala stejně. Autenticky a bez kalkulu
Vlasta Křížová Gallerová se narodila 21. července 1942 v Praze. Rodiče Arnošt a Vlasta Gallerovi pracovali jako učitelé, nikdy nevstoupili do komunistické strany a v roce 1969 neschválili vstup vojsk Varšavské smlouvy. To vše poznamenalo život rodiny. Otec byl sesazen z funkce ředitele, matka musela odejít do důchodu. Vlasta již před tím nedostala doporučení ke studiu na VŠ jako dítě z maloburžoazní rodiny. Teprve po práci v továrně a jako klapka na Barrandově mohla vystudovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor divadelní věda. Už od dob studií se pohybovala nejenom v divadelním, ale také disidentském prostředí. V 70. letech strávila měsíc na shakespearovské škole v Anglii, což po návratu znamenalo i výslech StB. V 70. letech působila jako dramaturgyně v pardubickém a libereckém divadle; tam se seznámila s manželem, režisérem Karlem Křížem. Od 80. let přešla do Realistického divadla v Praze, kam později nastoupil i její muž. Již ve druhé polovině 80. let začali uvádět dříve zakázané autory a v listopadu 1989 se aktivně zapojili do sametové revoluce. V roce 1998 bylo divadlo uzavřeno a celý soubor dostal výpověď, což bylo pro manžele Křížovy velké rozčarování. Vlasta v té době již pracovala i jako pedagog a této činnosti se věnuje dodnes. Působila na DAMU Praha, University of New York in Prague i Filozofické fakultě UK. Zároveň se věnovala publicistické tvorbě, je autorkou reprezentativní monografie o scénografovi a malíři Jaroslavu Malinovi. Spolupracuje i s Českou televizí a Českým rozhlasem. Od r. 2008 učí tvorbu scénáře a základy dramaturgie na VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka. V době natáčení (2024) žila s manželem v Praze.