„Skutečně ta demonstrace změnila můj život. Přijel jsem z Prahy, měl jsem materiály, letáky. Na té demonstraci byl pán, kterého jsem znal, řekl jsem mu, že jsem přijel z Prahy, že mám ty letáky, a on mi říká, že když jsem přijel z Prahy, tak abych něco řekl o tom, jak to v Praze vypadá. Vysadili mě tam na nějaký pilíř u plotu a já viděl pod sebou ty lidi. Říkal jsem jim, jak je to v Praze, a posílal mezi ně ty letáky. To, co změnilo můj život, bylo to, že jsem tam viděl nejen ty lidi před sebou, kteří dychtivě chtěli informace a věděli, proč tam jsou, ale také za nimi na chodníku jsem viděl tu sortu číslo dvě. Ta tam byla proto, aby to celé monitorovala, aby věděli, co kdo říká, a aby s tím potom později bylo nějak naloženo. Já to viděl, viděl jsem ty jejich oči, a pochopil jsem, proč tam jsou – některé jsem i znal. Tak jsem si říkal, že když už tady teď stojím, už toho nemůžu nechat v tom smyslu, že bychom jim dali možnost, aby dělali zase něco takového, jako byly prověrky po roce 1968. Jak si zvali lidi na kobereček a museli se kát, že byli pomýlení. Říkal jsem si, že tohle už nesmí nastat a už to musíme dotáhnout do konce. Já nejen že tady musím něco říct, ale už je ten okamžik, kdy to musíme dotáhnout do konce. Bylo 23. listopadu – z historického hlediska se zdá, že už to bylo jednoduché, ale spousta lidí včetně mě to tak necítila a tato událost se stala takovým motorem toho dalšího, kdy jsme založili Občanské fórum a pracovali jsme osmnáct hodin denně na tom, abychom to dotáhli do konce. A to v tom smyslu, aby se už nikdy nevrátil ten totalitní režim tak, aby zase začal ohýbat lidem páteř tím způsobem, jak to dělal předtím.“