Miloslav Kudrnáč

„V roce 1948 se začaly tvořit na popud komunistů závodní rady v podnicích pod národní správou a ty, aby se zavděčily, kritizovaly dosavadní správce podniků. Došlo i na mého otce, kterého kritizovali za to, že používá služební motocykl k soukromým účelům. Měl motorku zetku, se kterou obstarával obchody, jezdil sjednávat smlouvy s dodavateli na plakáty do Liberce i do výběžku do Frýdlantu. Objížděl svoje ‚štamgasty‘. Jednou nebo dvakrát jsme si vyjeli, vzal mě na tandem a zajeli jsme si do Doks. Tohle všechno táta musel vyslechnout na schůzi, kam si ho pozvali, a oznámili mu, že také musí skončit s ústředním topením, protože fabrika měla společný kotel s bytem. Vytápělo to byt i tiskárnu. Pochopitelně, protože to byl jeden majitel, tak proč by dělal dva kotle, že? Táta se z toho nervově zhroutil, takže byl převezen do nějakého ústavu, kde ho léčili, a matka s dětmi se přestěhovaly k bratrovi do Liberce, protože v tom bytě jsme nemohli zůstat.“

„Pamatuji si, že jsme chodili při náletech do sklepa. Jednou se stalo, že Němci měli v Neratovicích na nádraží vojenský vlak, a když letěli američtí letci ve výšce deset tisíc metrů, tak to byly jen takové malé stříbrné tečičky, ale krásné. Byl to bombardovací svaz, kolem létaly stíhačky a Němci nepřišli na nic jiného, než vystřelit z protiletadlových kanonů, které měli na vagónech, vystřelit proti letadlům, což mělo za následek shození několika bomb do Neratovic. Jedna spadla dokonce asi deset metrů od školy, ten kráter si pamatuji. To byl největší zážitek z celé války. Pamatuji si, že když to začalo bouchat, tak sestra, která se narodila v roce 1942, si hrála venku na písku, jenže všichni utekli do sklepa a ona tam zůstala sama. Tak jsem pro ni běžel a odnesl jsem ji do sklepa. Měl jsem o ni strašný strach, to si pamatuji. Z těch výbuchů bomb jsme měli hrůzu.“