„To setkání naše spočívalo v tom, že jsme všichni dostávali stejný věci, jako samizdat jsme tiskli ty věci, tak jsme měli s sebou kazety, který oni třeba neměli. Jsme se sešli k tomu, abysme to dílo podpořili na modlitbách, abysme si pustili něco z toho, co oni třeba neměli. Tak jsme se sešli ze všech možnejch koutů. Tak jsme třeba pustili si tu kazetu a poslouchali jsme, co do povědění má ten muž Boží. Ať to byly věci od bratra Branhama, ať to byly věci od bratra Franka. To bylo nám posílení v tom životě a v modlitbě a ke všemu. To byl ten účel toho sejení. Ale říkám, zase... Ten lid, který je kolem, obecný, byl informován ze všech těch rodin, tak vždycky se tam našel nějakej narušitel, kterej musel dát zprávu policii. Ona to měla pořád pod dohledem, protože celý ten čas, co probíhalo tohleto probuzení a rozšiřování věcí, samozřejmě i té policii se to dostalo do rukou, tak po tom dost šli, protože nevěděli, co by to učinilo. Těch lidí dost se o to zajímalo, to pro ně byl vždycky takovej vnitřní nepřítel, kór když člověk neví, co se děje. Říkám, tak tam na nás vlítli, my jsme se rozpustili, rozešli se všichni. Pár nás, já jsem tam byl v tom a ještě asi šest bratrů, který jsme se jim dostali do spárů, oni nás vyslýchali, vyptávali se nás jak, kdy, co a jak. Člověk nakonec jim toho moc ani povědět nemohl, to se dělo vždycky v roztroušení, někdo vyvolal, že bysme se někde sešli, a zavolal ty své. Nebo když něco přišlo, mně se dostalo něco, co oni neměli. Byli jsme ve spojení telefonem nebo jsme se navštěvovali. Takže jsme si určili určitej čas a tam jsme se sešli a tam jsme si ty věci předávali a hovořili jsme o nich a poslouchali jsme je a tak se ty věci všechny děly. Řekl bych, to bylo stále pod dohledem tajných služeb toho státu.“