„(Na konci války se Jindřišská ulice dostala do centra dění. Bylo tam zahájeno Pražské povstání, že?) Ano, jsem o tom přesvědčen. Poštu měli naši, tam byla barikáda; esesáci obsadili Jindřišskou věž a měli tam kulomety; my jsme byli uprostřed a nevycházeli jsme z krytu. Byly to čtyři dny neuvěřitelného napětí. Z okna jsem viděl začátek střelby: nějaký německý důstojník začal střílet, když ho chtěli odzbrojit. K tomu došlo dvě hodiny předtím, než se začalo střílet u rozhlasu.“
„15. března 1939 padal mokrý sníh, měli jsme školu, já byl ve druhé třídě. Když jsme vyšli ze školy, čekali na nás rodiče. Všechny maminky plakaly, otcové taky. Pak jsme viděli, jak po Václavském náměstí táhnou Němci. Tehdy jsme pochopili, že jsme okupovaní. Jako děti jsme to nebraly jako tragédii, ale jako velmi nepříjemnou změnu.“
„(Když došlo k atentátu na Heydricha, změnilo se něco?) Změnilo se toho strašně moc. Trnuli jsme doma, nikam jsme nevycházeli. Chodily hlídky, někde jsme zdálky slyšeli střelbu, pak prováděli noční prohlídky. Byt od bytu, dům od domu, jeden byt za druhým. Wehrmacht, policie, gestapo. U nás v domě to dopadlo dobře: nikoho nenašli.“
Zdeněk Kukal (narozen 29. listopadu 1932 v Praze) působil od roku 1955, kdy dokončil studium geologie na Univerzitě Karlově v Praze, v Ústředním ústavu geologickému (dnešní Česká geologická služba). Je autorem řady odborných i populárně naučných publikací; v oblasti geologie se zprvu zabýval výzkumem sedimentů a vyvřelin, později se zaměřil na oceánologii a oceánografii. Hostoval na univerzitách v Bagdádu a Kuvajtu, prodělal roční stáž v Irácké geologické službě. Od začátku 90. let zasedal v Radě vlády České republiky pro výzkum a vývoj. V roce 1990 byl jmenován docentem a získal titul doktora věd. V letech 1992 až 1997 zastával funkci ředitele České geologické služby. Zdeněk Kukal zemřel 12. prosince roku 2021.
