Ladislav Kukla

„Můj kamarád, který měl sestru vrchní v Bohnicích, tak její nadřízený primář viděl v Mánesu mé práce, když jsem tam měl výstavu v jedenasedmdesátém roce. Tak když se mu svěřila, že mě ze všeho vyhodili, tak oni opravdu tam měli takovou trošku úschovnu i těch disidentů. Tak nabídl, že mě na rok vezme, že dostanu štempl, že jsem prostě magor. A říkal: ,Tady máme arteterapii, jo, tady budeš mít svoji místnost, můžeš malovat. Jednou za měsíc tě pošleme na tři dny domů za manželkou a za dítětem a pak se uvidí. Já jsem si říkal, že teď to vezmu. Jenže barák byl rozbitý, rozmlácený, teď jsem říkal, budu mít nějaký invalidní důchod, manželka zůstane sama, ale pro malování to udělám. Tak jsem šel chodbou v Bohnicích za primářem a ten byl až na konci. A teď tam byly takové otevřené stěny skleněné a teď tam ti různí blázni, dokonce i na chodbě byli takoví hodnější blázni. A promiňte, jestli vám to ukážu, když jsem tam šel, takhle na mě koukal jeden, druhý takhle, tak jsem šel k tomu primáři s cedulí, já už jsem chtěl zaťukat a nevím proč, takový impuls, tak jsem se otočil a šel jsem domů, a to už jsem se rozhodl, že skončím se svým životem.“

„Jednou přišli čtyři poměrně mladí hoši k nám. Myslím, že ani neměli povolení na nějakou domácí prohlídku, ale tenkrát se na to kašlalo. A zavolali maminku a řekli, že každý zubař má ještě nějaké schované zlato – ono bylo nařízeno, že všechno zlato zubní se musí dát státu zadarmo. Tak tatínek určitě něco odevzdal, ale nějaké věci si, zvlášť ty zlaté destičky, jak byly, dělaly se korunky zlaté, a dokonce i platinové zuby. Kdo na to měl, tak měl nějaké zlato a platinu schované, zahrabané. A jak přišli ti čtyři mladí estébáci, tak mamince řekli, že tatínka nechají být, že bude dál chodit na Dům zdraví a mě nechají dostudovat. Měl jsem ještě bratra mladšího, který byl zdravý, neměl páteř jako já – a že ho taky nechají být, když jim prozradí, kde tatínek má uschované to zubařské zlato. A maminka jim řekla, jestli jí na to dá čestné slovo ten důstojník, a on řekl, že jí dává čestné důstojnické slovo. A tenkrát nebyly hledačky kovů, tak někde ve sklepě to bylo zahrabané, tak maminka jim to ukázala. Oni to vyhrabali a mně bylo kolem těch 16, tak si mě pozvali. Byla z nich cítit nějaká ta vodka. A teď mně ukazovali tu platinu a říkali: ,Víš, co to je?´ A já dělal hloupého. To je zvláštní, že jsem viděl, že to je platina, možná tatínek o tom hovořil dřív, takže maminka měla i rodinné šperky – a ještě budu mluvit o dědovi z maminčiny strany – tatínek nějaké mince, a to všechno sebrali a tatínka obžalovali a dostal tři roky.“