Josef Kundera

„No jéje, všechno, masopust, fašanky. Na Velikonoce jsme jako kluci chodívali hrkat na Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota ráno a ještě se hrkalo dopoledne, místo zvonu. Zvony odletí do Říma, jak se říká. Chodili jsme od vrchu vesnice nad kostelem až po dolní konec. Hrkačky na Valašsku jsme měli takové trakaře, takové prostě vozíčky, tam byla taková ta ozubená kola, takové ty dřevěné lišty. To byl rachot. Takže to tam všechno fungovalo. Maškarní plesy a takovéhle věci. Tam byly spolky, hasiči, sokolové, Červený kříž a tyhle věci – a to prostě fungovalo. Pořádaly se třeba výlety, zájezdy a nějaké takovéhle veselice a takovéhle věci. Tam na té vesnici to prostě žilo a žije do dneška.“

„Jestli po tom šedesátém osmém to zklamání těch našich. Nevím, já se přiznám, že i v tom osmdesátém devátém se mi to zklamání z toho šedesátého osmého a ta následná okupace…, pořád jsem ji tady někde měl. Byl jsem samozřejmě rád. Měl jsem v tu dobu staršího syna Filipa už na světě a mladší byl na cestě. Člověk z pohledu rodiče si říkal, aby neudělal…, aby nebyl nějaký malér, problém, aby neudělal nějaké ukvapené, unáhlené rozhodnutí. Samozřejmě člověk fungoval. Po sedmdesátém sedmém, tu Chartu jsem se dozvěděl vlastně až v tom osmdesátém devátém, nebo vlastně chvilku předtím. Když jsem zjistil, že můj kolega Vláďa Volf je signator, že podepsal Chartu. Už je nebožtík, už je tam nahoře. Takže teprve tam jsem zjišťoval, že něco takového vůbec existuje. Já se přiznám, že jsem se nikdy moc o politiku nezajímal. Měl jsem furt v hlavě ty svoje rodiče, kteří měli strašnou naději v tom začátku, to pražské jaro v šedesátém osmém a pak to strašné zklamání, ta deziluze.“

Já si vzpomínám dodneška přesně, že to bylo, jsme měli zkoušku, osmnáctého, to bylo těsně po tom sedmnáctém, ano, jsme měli zkoušku a ještě ve starém divadle, v tom původního Horáckém divadle. Seděli jsme tam před tou zkušebnou a přišla kolegyně, která se vrátila právě z Prahy, která to tam prostě jako zažila, ona tam byla. A oči navrch hlavy a prostě dějí se že velké věci prostě a tam v Praze bili na Národní třídě študáky, policajti a takhle, zavírali. Samozřejmě ty nepokoje bejvaly i předtím, ale nebyly v takové míře. Prostě v tom 1989 to takhle prostě se nějak jako spojilo dohromady a už ta doba asi nazrála. Takže to začalo v tom divadle. A potom vlastně se vybudovalo tady na Komenskýho, tady byla taková výloha, kde jako byly fotky a plakáty, takže tam naši technikáři tam dali obrazovku, sehnali videopřehrávač, ona dovezla videokazetu skutečně z toho zásahu, to co prostě lidi takhle natáčeli, okopírovali a pak se to distribuovalo po celé republice, to prostě rozváželi ti študáci a ti herci. To přivezla ona, přímo konkrétně, no a to se tam pouštělo a lidi prostě chodili a dívali se. Protože to nevěděli, co se v tý Praze děje. V těch zprávách, tam toho nedali nějakých těch konkrétních, tam jen že nějací studenti tam protestovali a že je rozehnali policie. Ale tam najednou na tom videu, na té videokazetě tam bylo prostě ukázané, jak to tam bylo, jak tam seděli a nic nedělali.

„Já jsem k profesionálnímu divadlu přišel v roce 1982, bylo to vlastně v půlce sezony, do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Když jsem se nedostal teda na tu vysokou školu po maturitě, jsem to samozřejmě zkoušel do Prahy na vysokou školu, i do Brna jsem to zkoušel, ale víte, ona byla taková zvláštní doba. Můj táta byl po válce v komunistické straně, a když přišel rok 1948, tak on prostě položil tu legitimaci, tu knížku a řekl: ‚S tímhle já nechci mít nic společného.‘ A bohužel v tý době to znamenalo, že vlastně všichni moji sourozenci, včetně mě teda, neměli možnost dostat se na vysokou školu. Brácha byl skvělej počtář, on prostě z hlavy si dělal tabulky, a výbornej, matika ho hrozně bavila. Chtěl třeba dělat, projektovat stavby, architekt, mosty a takovéhle věci. Nakonec skončil tak, že šel na učiliště kuchař-číšník, protože ani na tu střední školu se nedostal. To byly takový padesátý roky, bohužel taková doba byla, takže když někdo to neměl v pořádku po té politické linii, a ještě ke všemu vlastně jsme byli věřící rodina, rodiče byli věřící. Oni potom byli v lidové straně. Prostě vždycky přišlo ‚nedoporučujeme‘, aby mohl ten dotyčný chodit na vysokou školu nebo přijetí na vysokou školu. Takže já jsem potom zjistil až zpětně, jsem si říkal hraju divadlo, baví mě to, umím to, se přece musím se dostat. Jenže pak jsem se dozvěděl, že to není tak jednoduchý, prostě přišlo tady na místní národní výbor, dotaz, posudek, jaká je to rodina, jaký mají k tomu názor, a tam prostě napsali nedoporučujeme k přijetí na vysokou školu. Takže i kdybych byl sebezaťatější a sebevíc se snažil, na tu vysokou bych se stejně nedostal.“

„To mám zážitek, opravdu dodneška si pamatuju, dodneška mám z toho trochu husí kůži, když si na to vzpomenu. To byl skutečně ten srpen 1968, kdy jsem shodou okolností byl s rodiči a se staršími sourozenci, myslím se dvěma, na návštěvě u tety v tehdejším Gottwaldově. Dneska je to Zlín. A skutečně tu noc na toho 21. srpna jsem prožíval v Zlíně a jako osmiletý kluk jsem večer šel spát samozřejmě, normálně nic netuše, ráno jsem se probudil a přišel jsem. Moje teta bydlela v tom klasickým baťovským půldomku, jestli víte, o čem mluvím, taková ta klasická výstavba zlínská, a já jsem přišel dolů svrchu z tý ložnice do kuchyně a tam jsem viděl naše, jak tam prostě stáli u rozhlasového přijímače a brečeli. A prostě co tam bylo, tak bylo: Je válka. To si dodneška pamatuju.“