Jiří Kupilík

„Měli jsme velký dvůr. Ke konci války u nás měli Němci dvě auta plná munice, která byla zaparkovaná pod naší kolnou. Tehdy, když už byli Američani na postupu, sledovali z letadla, kde se ti němečtí vojáci pohybují, to letadlo jim udávalo cíl. Takže jsme dostali dva šrapnely přímo na dvůr. Naštěstí to netrefilo barák, kde jsme bydleli. To kdyby vybuchlo, tak to zlikvidovalo nás i všechno ostatní… Byly tam dvě velké ďoury v zemi, kde ten šrapnel vybuchnul. Měli jsme takový vysoký, patrový, zděný slepičník, půlka toho hořejšku byla stržená. Vím, že jsem byl tehdy v předsíni - my jsme říkali ‚v domu‘ - a ta tlaková vlna mě tam vzala a narazila mě na zeď. Honem jsme se šli schovat do sklepa - u nás se říkalo ‚do lochu‘ - kde jsme přežili tu dobu, než střelba utichla.“

„Měli jsme dvacet dva hektarů polí a lesů. Lesů dva hektary a polí a luk dvacet hektarů. Já jako malý kluk jsem zemědělství moc nemusel, protože jsem na ně zanevřel. Už v těch deseti letech, co jsem chodil v Domažlicích na střední školu, tak jsem musel pomáhat. Zatímco naše zemědělství bylo celkem veliké, mechanizace veliká nebyla. Měli jsme dva páry koní a ostatní dobytek. Až v pozdější době jsme měli samovaz, jinak žádný traktor, kombajn, to neexistovalo. Všechno se dělalo v podstatě koňmi, všechno ručně, takže jsem musel pomáhat. Když jsem přišel ze školy, měl jsem na stole papír se slovy: ‚Oběd máš v troubě. Až se najíš, přijď za námi na Kaménku.‘ To bylo jedno z polí. Když jsem se chtěl jít v létě vykoupat, tak jsem musel vzít kolo – u nás v rybníce, to byl takový kačák, takže tam to nešlo – a jezdil jsem s kamarády do Nového Dvora. To bylo asi kilometr a půl od Spáňova, kde byl takový celkem hezký rybník. Vyjet jsem mohl až tak v osm, v devět hodin večer. V neděli bylo samozřejmě volno, protože u nás na Chodsku bylo tehdy všechno založeno dosti církevně, čili neděle se světila. O nedělích se nedělalo, to nikdy, jinak celý týden od pondělka do soboty, to byla samá práce. Takže já jsem znal akorát školu a pak jsem znal práci. Byl jsem v podstatě nejstarší, a tak jsem musel pomáhat.“

„Převeleli mě do Roudnice nad Labem k muzice. Tam bylo Vojenské politické učiliště Josefa Hakena, kam docházeli posluchači na dvouroční kurz. Byli to politruci, kteří vyšli jako poručíci. Na půlroční kurzy tam byli vojenští papaláši od majora výš. Ale tam to byla paráda, protože to bylo v lobkowiczkém zámku. My jsme bydleli v takovém baráčku na zahradě a chodili jsme se stravovat přímo do zámku. Byla tam velitelská rota, kde byli pomocníci v kuchyni, stráž a hudba. A my jsme jako záklaďáci chodili do jídelny v těch zámeckých prostorách. A protože tam byli ti vojenští potentáti, tak my jsme se jejich zásluhou měli jako baroni. Obsluhovaly nás servírky. Nandávaly nám jídlo a servírovaly nám ho.“