„Už na jaře, nevím přesně kdy, s tím Michael Kocáb přišel poprvé. Samozřejmě, on s tím nepřišel jako výstřel znenadání. Měl to předjednané jako spoluporadce prezidenta Havla. Tak to měl jistě předjednané. Takže to předložil ve Federálním shromáždění, námět o odsunu ruských vojsk. Začalo se to postupně posouvat. Byla tam, myslím, nějaká deklarace Federálního shromáždění – nějaké usnesení, požadavek, aby byla vojska odsunuta. Ale pak byly volby a pak v novém volebním období se na tom začalo pracovat. Já už jsem byl v České národní radě a ve Federálním shromáždění vznikla komise pro odsun sovětských vojsk. S Michalem jsme se už celkem předtím v tom federálním dali dohromady a byli jsme v kontaktech, tak chtěl, abych byl místopředsedou komise, jako zástupce ČNR [České národní rady]. Teď si nevybavím, kdo byl ze Slovenské národní rady. Pak byla poskládána tato komise a bylo to velmi zajímavé. Jezdili jsme velmi často na jednání a byť jednání o odsunu byla samozřejmě vedena celou geopolitickou situací, v podstatě tím, že ještě před převratem se na Maltě Gorbačov s Reaganem domluvili na složení zbraní a svým způsobem na vyklizení prostoru. Ale konkretizace nebyla zřejmá. To nebylo jasné, jak to proběhne. Tak ten proces odchodu ruské armády bylo potřeba pořád honit jako káču. Jinak by se zastavil, zdržoval, rozpadal do nějakých úhybek.“
„Stávku jsme na mé ubytovně vyhlásili či provedli rozhodnutí ‚jdeme do stávky‘, ‚ustavujeme stávkový výbor‘ v neděli k večeru. A důsledkem toho bylo, že už v pondělí ráno jsme byli přichystaní. Přišla škola na představení, ale dveře divadla zůstaly zamčené. Šli jsme před dveře divadla a tam jsme to vysvětlili učitelkám, že je stávka a že se nehraje. Samozřejmě to vyvolalo debaty i v rámci divadla – ‚Jak je to možné? Jak to můžeme udělat dětem? Ony přišly na pohádku.‘ To se muselo samozřejmě vyjasnit, že dynamika věci a úrovně jsou úplně jiné a že se to jinak nedá. Pak v pondělí k večeru byl mítink před divadlem. Technika vynosila bedny před divadlo. To byl takový paradox, který někde popisuji, že jsme se v tu chvíli trošku chovali opatrně. Protože ten majetek – dům, divadlo – to samozřejmě patřilo nějakému městskému nebo krajskému národnímu výboru. Jakési komunistické moci – majetkoprávně. A my jsme si říkali, že to tady otevřeme, nastoupí sem policie, tedy Veřejná bezpečnost, a čistě jen s tím důvodem, že zneužíváme cizí majetek, začne dělat takové běžné obstrukce, že zneužíváme cizí majetek. A vůbec v tu chvíli nebylo jisté, že převrat vyjde. To vůbec nikdo netušil. To bylo rozhodnutí jít do toho. Z tohoto důvodu jsme také mítink, tedy setkání lidí nad politickou situací, organizovali na schodech divadla, před barákem, abychom nebyli obviněni z toho – ze zpětného pohledu se to jeví velmi komicky –, že zneužíváme cizí majetek. Pamatuji si, jak tam byly ty schody, my jsme tam měli reproduktory, mikrofony, řečníci se střídali a to náměstíčko před divadlem bylo plné lidí. Samozřejmě to byli i zčásti ti, kteří přišli na večerní představení a měli v ruce neuplatněné vstupenky, a zčásti to byli ti – už se to rozkřiklo, Hradec není tak velký –, kteří přišli na to, že před divadlem je 'demoška'.“
„Z Mariánské jsme šli pěšky do Jáchymova, protože autobusy nejezdily. Hromadná doprava byla zastavena v těch několika dnech, takže jsme šli pěšky. A pamatuji si tam stát ty tanky, obrněnce a já jsem tam v podstatě byl jako holobrádek, mládeneček dvanáctiletý. Protože jsme jako turisté chodili s holemi – bez ohledu na Rusy bych je měl stejně v ruce – tak si pamatuji, jak tam na ně hrozím. To byl takový zvláštní vnitřní zážitek, kdy jsem si to jako troufl. Samozřejmě to žádný další vývoj nemělo. Možná mně rodiče říkali z obavy, abych to nedělal. Ale pamatuji si, že v Jáchymově ruská vojska byla.“
Bývalý divadelní režisér, rozhlasový moderátor, politik a poslanec Oldřich Kužílek se narodil 4. ledna 1956 v Praze. Vyrůstal v pražské Liboci. Otec byl důstojníkem Československé lidové armády, matka vyučovala na vysoké škole obor Dějiny Sovětského svazu. Matka byla po roce 1968 vyloučena z KSČ, otec ve straně zůstal. Oldřich Kužílek se po maturitě hlásil ke studiu architektury na ČVUT. Úspěšně složil přijímací zkoušky, ale z kádrových důvodů byl rozhodnutím tehdejšího děkana přeřazen na obor pozemní stavitelství. Už v průběhu studia na stavební fakultě se velmi intenzivně věnoval amatérskému divadlu. Spolupracoval také například s Jaroslavem Duškem a Divadlem Vizita. Po absolvování ČVUT vystudoval obor divadelní režie na DAMU. Krátce působil jako učitel dramatické výchovy na LŠU a roku 1986 nastoupil do divadla v Hradci Králové jako režisér. Od listopadu 1989 patřil k hlavním představitelům revolučního dění v Hradci Králové. Podílel se na založení místního Občanského fóra (OF) a stanul v jeho vedení. V lednu 1990 zasedl do Sněmovny lidu v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění. Působil v rámci komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk z Československa. V roce 1991 vstoupil do Občanské demokratické aliance (ODA) a v parlamentu působil až do roku 1998. Spolu s Michaelem Žantovským je autorem zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. Od roku 1997 je poradcem a školitelem pro oblast přístupu k informacím a otevřenost veřejné správy. Od roku 2000 koordinuje projekt Otevřete.cz, web pro otevřenost veřejné správy organizace Otevřená společnost o. p. s. Působí jako zastupitel MČ Praha 6, je odpovědný za otevřenost, média a participaci.
