„Dokonce jsme tam byli jednou – byly tam dva domy, jeden obývali Srbové a jeden obývali Chorvati. Ten, co tam bydlel, já už nevím, jak se jmenoval, ale měl asi dva deset, byl to bývalý reprezentant Jugoslávie v basketbalu. A byl Chorvat. A já jsem jim říkal: ‚A vždyť on tady bydlí… On tady bydlí kousek od té řeky, za řekou je Chorvatsko, neuteče?‘ A on mi říkal, ten velitel: ‚Ne, tady ten neuteče. Zaprvé si ho pohlídáme a zadruhé, na druhé straně by ho zastřelili.‘ A on pak vyprávěl, jak to dělali, že prostě zajali třeba deset Chorvatů a nějaké přinutili zastřelit Chorvaty a jednoho Chorvata pustili. Takže ten to řekl, samozřejmě, a tamti Chorvati už se nikdy nemohli vrátit domů. Takhle oni si získávali lidi a takhle si je tam připoutali k sobě, protože doma by samozřejmě dostali provaz nebo kulku.“
„Mám tady tři typy protipěchotních min, které jsem si přivezl na památku z Bosny. Jednička – dvojka – trojka. Tady ta jednička, do té se dávalo dvě stě gramů tritolu a z boku byl zapalovač, tady ta dvojka, té se říkalo paštika, protože tím tvarem to evokuje, sto gramů tritolu, nášlapná. Všechno to byly nášlapné. A tady ta trojka, té se říkalo puk, sami to vidíte, že to vypadá jako puk, tady vlastně tím překlápěním té hrany došlo k výbuchu. Většinou to je kolem pěti, sedmi, maximálně devíti kilo tlaku, a dojde k iniciaci. Takže tady z těch min, tady zrovna z té trojky, měli obavu i ti srbští odminovači, takže pokud hledali tyhle ty miny, tak se i sami oblíkali do těch střepových vest, přilby, a byli maximálně opatrní. Pokud hledali ty protitankové, tak dělali v tričkách, do pasu svlečení, to neměli obavu, protože tam osmdesát až sto třicet kilogramů, než dojde k iniciaci. Tady u těch pěchotních měli už sami obavu a nevěděli taky, jak to dělali, protože oni odminovávali pole, u kterého třeba vůbec nebyli, které vůbec neznali. Takže víceméně musela tam být maximální opatrnost, protože některé ty pole byly zakreslené podle vzpomínek účastníků, kteří tam byli, anebo podle výpovědí vesničanů, kteří se tam v té době pohybovali, takže jim udali: ‚Tady zhruba něco udělali.‘“
„Tam vlastně nebylo poznat, protože dva tři roky tam se nic nedělo, lidi se tam báli chodit, takže to bylo všechno víceméně zarostlé. Třeba když jsme dělali u toho Noviho Gradu nebo u Bosenske Nove to odminovávání, měl jsem tam vojáka, který to tam dřív zaminovával. A sám si nebyl jistý, kam to vůbec dával a co tam dělal. Takže kolikrát, když našel tu minu, tak ji dával na takovou kotvičku a za stromem schovaný ji zvedal, protože si nebyl jistý, jestli tam pod ni nedal třeba odjištěný granát. Kvůli tomu, že to bude třeba někdo odminovávat, protože oni nevěděli, jak tam budou dlouho, že jo, protože byli i v prostoru Chorvatska, tam je vyhnali z té Krajiny, takže nevěděli, jestli tam zůstanou, takže tam dělali různé takové nástrahy.“
Jaroslav Kužminski se narodil 3. července 1960 v Teplicích. Po absolvování gymnázia v Duchcově studoval na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. V letech 1984 až 1988 sloužil jako velitel muničního skladu u tankové posádky v Žatci, kariéru v Československé lidové armádě mu však překazil sňatek - příbuzní jeho manželky žili v zahraničí, takže začal být považován za bezpečnostní riziko. Pracoval v elektrárně a v pojišťovně, v roce 1997 se do armády vrátil: složil pyrotechnické zkoušky a odjel do Bosny, aby se tam podílel na odminovávacích pracích mise SFOR. Třináct měsíců pak velel jednotce srbských vojáků, s nimiž likvidoval minová pole u brodů na řece Sávě a v jejím okolí, sloužil i na základně SFOR v Bosanske Krupe. Po návratu do Čech působil ve velitelských funkcích ve Větrušicích, Českých Budějovicích a v Praze, po odchodu do výslužby přijal místo ve věznici ve Všehrdech. Je ženatý, má dvě děti.
