Ivan Lamper

„Kde běžela ta linie mezi prací pro oficiální nakladatelství a média a odmítnutím takové činnosti? To je dost složité. Osobně jsem byl tehdy velice rád, že třeba překládal Jan Zábrana a oni ho vydávali. Takoví lidé tenkrát udělali důležité reálné věci. Takže šmahem to zamítnout dost dobře nejde.“

„Osobní ponížení je věcí, které se člověk velice špatně zbavuje. Proto je komunismus tak problematický a my se pořád bavíme, jak popsat normalizaci, poněvadž ona žádné oběti neměla, to nejsou padesátá léta. Za normální optiky by měli být oběťmi ti, co stáli proti. Já ale na to klidně můžu říct: ‚Dovolte, já přece nejsem žádná oběť, ale šťastlivec, který tehdy prožil senzační život.‘ Naopak pro mě jsou oběťmi ti ponížení lidé. Jenže oni budou ihned namítat: ‚Ponížení, a čím tak asi?‘ Což je právě ten problém, že si musí dokazovat, že ponížení nebyli. Ale jak a čím si to dokážou ti, co třeba podepsali Antichartu anebo chodili udávat estébákům? Pokud se s tím nedokážou vypořádat, musí si ten svět nějak přizpůsobit, upravit.“

„Z pohledu dnešního sedmnáctiletého člověka je to samozřejmě kravina, věnovat se a vydávat samizdat. Jenže tenkrát byla jiná doba, kdy třeba i přepsání nějakého textu, knížky, například v pouhých deseti kusech, což dneska představuje úplně směšné číslo, dávalo smysl, jestliže k takovým textům oficiálně nebyl přístup, byly zakázané.“