„Ráno už tam byli Rusové a strejda mi říká: ´Dej tomu ruskému vojákovi basu piva.´ A tak mladý vojáček šel, tak jsem mu s tou basou pomáhal, jenomže oni u nás mohli být ti Rusové krátce. Oni poměrně záhy měli odjet. A všichni byli na náklaďáku, jenom ten mladý ruský voják, který si tam nesl to pivo tam chyběl. Teďka on ho zmerčil takový kulhající důstojník s čaganem, a teďka ten chlapec pustil tu basu na zem a utíkal na ten náklaďák, protože tam už všichni byli. Ten ho s tím svým čaganem tloukl než vylezl na tu korbu.“
„Byl jsem Mongolskem nadšený, práce mě bavila, i když jsme dělali i v sobotu. Dělal jsem vedoucího technika přes výstavbu lepidlárny. Náš podnik ZPS řídil výstavbu technologie lepidlárny, zajišťoval velkou část dodávek strojních zařízení. Moje povinnost byla uvést je do provozu. Měl jsem tam lidi z Adamova, kteří dělali míchačky, byli tam třeba lidé z Milevska, kteří dělali vzduchotechniku. A byli tam i stavaři, kteří stavěli budovu. Byla tam tenkrát se mnou manželka, ale potřeboval jsem udělat nějakou zábavu i pro kluky, mé spolupracovníky, aby pořád nechlastali. Byly tam k tomu sklony. A tak jsem pro kamarády zajistil třeba výlet do Gobi. Letěli jsme tam. Mohli jsme také rybařit. Bylo to moc prima. Je spousta věcí, které by se daly k tomu povyprávět. Všechno nebylo stoprocentní. Třeba moji chlapci někdy dělali lumpárny, které se musely řešit.“
„Němečtí vojáci u nás pekli chleba ze strejdovy mouky. Potřebovali se zásobit. Upekli chleba, ale ještě než v noci odjeli, tak mu mouku vrátili. Zásoba jim asi přišla později, než potřebovali chleba upéct. A ráno už tam byli Rusové – sovětská armáda. Ve Zlíně byli Rumuni, u nás Rusové. Nepřijeli v tancích, ale v náklaďácích a obrněných vozech. Strejda, který si dělal svoje černé pivo, mi řekl, abych dal jednomu ruskému vojákovi basu těch piv. Byl to mladý vojáček, pomáhal jsem mu s tím. Jenomže Rusové měli naspěch. Všichni ostatní už byli na náklaďácích, jenom on chyběl. Najednou se objevil takový kulhavý ruský důstojník s čakanem, vojáček piva upustil a utíkal k náklaďáku. Důstojník ho tloukl, dokud nevylezl na korbu.“
„Tatínkovi se podařilo spolu se sousedy koupit prasátko. Zabíjet prase ale tenkrát nebylo povoleno. Vzpomněl jsem si, jak to bylo u strýce na venkově. Ten choval vždycky dvě prasata, jedno přiznal a druhé jsme zbaštili nějak tajně. A tatínek s přáteli si tenkrát prasátko zajistil v Hostišové a plánovali zabijačku. Já se to ale dozvěděl, běhal jsem po Letné, vyskakoval a vykřikoval, že budeme dělat jitrničky. Otec mě honil, a až mě dohonil, tak mě seřezal. To byl první výprask od táty. Mluvil jsem moc nahlas o věcech, které byly tajné. Bylo to v roce 1944 anebo v roce 1943.“
Alois Láznička se narodil 29. března 1936 ve Zlíně. Otec pracoval jako soustružník u Bati. Konec druhé světové války zažil v Koněšíně na Vysočině, kam se rodina uchýlila ze strachu z bombardování Zlína. Otec byl cvičitelem Sokola a v roce 1948 vedl výpravu zlínských cvičenců na Všesokolský slet. Na Strahově cvičil i malý Alois, který od dětství vynikal ve sportu. Dělal gymnastiku, úspěšně závodil v atletice a v lyžování. Po úrazu kolene se začal věnovat orientačnímu běhu, který v Československu teprve začínal. Zlínský oddíl patřil k jeho průkopníkům. Deset let byl reprezentantem v tomto sportu. V roce 1960 pomohl získat československému družstvu medaili na mezinárodních závodech v Bulharsku. Startoval na prvním mistrovství světa ve Finsku. Vystudoval Vysoké učení technické se specializací na obuvnické stroje. Pracoval ve zlínských Závodech přesného strojírenství. V roce 1966 vstoupil do KSČ, při prověrkách po roce 1968 byl ze strany vyškrtnut. Po odchodu z reprezentace trénoval mládež. V 80. letech budoval v Mongolsku velkokapacitní obuvnickou lepidlárnu. Pomáhal modernizovat továrny v Polsku, na Sibiři nebo v Alžírsku. Ve dvaaosmdesáti letech získal zlatou medaili na mistrovství světa veteránů v orientačním běhu. Byl aktivním členem Klubu absolventů Baťovy školy práce a propagoval obuvnické řemeslo.
