Margita Lázoková

„Ten soubor byl soubor lidových písní a tanců, východoslovenských písní a tanců, a jak název napovídá, byl tam vesměs slovenský repertoár, jak tance - čardáše, čapáše a já nevím co ještě, a ženské zase různé karičky... V tom souboru byly zastoupeny [tance] z různých krajů Slovenska, to samé kroje a všechno. Už v té době, v padesátých letech, už od začátku byl soubor šedesátičlenný a můj otec - protože to muzikanti chtěli, tam přinesl i trochu toho maďarského a romského folkloru. Měli úspěch, Poľana jezdila všude a má trvání do dnešního dne, protože to Vysoké učení technické existuje pořád. A ti studenti se střídají; jedni vystudují a odejdou po svým, jsou umístění do práce a další a další studenti přicházejí, a když jsou na tu muziku, pokud jsou na tu kulturu, tak se přidávají a pokračuje to. Tak to je velice krásné, to se mně moc líbí. Takže za tatínka se během té doby vystřídalo hodně jak muzikantů, tak tanečníků i zpěváků. Zpíval s nimi i Luboš Holý, Milan Križo byl zakladatel, tatínek tam byl jeho první primáš. Takže i já na to mám velice krásné vzpomínky, pár roků jsem byla taky členkou souboru Poľana, než jsem šla na studie. Potom toho času už tolik nebylo, ale byla to dobrá věc."

„Tatínek chodil do té Poľany, ještě byl pořád v tom souboru, ale neuměl moc dobře česky, neznal ty výrazy a tak. Mluvil dobře slovensky, mluvil maďarsky a cikánsky, romsky. A tehdy byl požádán, jestli by neposkytl nějakou pomoc, jestli by nechtěl pracovat, pomáhat [na výboru]. Tenkrát byly obvodní národní výbory, bylo to všude v republice, nebyl magistrát a tak. My jsme patřili pod Brno-střed, obvod Brno I, a tam pracovaly komise pro cikánské obyvatelstvo. Ten název zněl Komise pro převýchovu cikánského obyvatelstva, do dnešního dne mám schovaný pozvánky, co chodily tatínkovi a mně. Tatínek mě jednou pozval, už v mých třinácti letech, vzal mě ze základní školy, abych s ním šla do té komise, že tam něco říkají a řeší a on jim nerozumí, že by byl rád, abych mu to tlumočila. On věděl, co chce říct, co potřebují Romové, za co má mluvit, ale neuměl jim to říct česky. Tak jsem začala chodit do té komise, kde jsem zůstala hodně dlouho, jak za Svazu Cikánů-Romů, tak ještě potom, když se zrušil."

„Oni do těch vesnic naši lidi, naši rodiče, maminka, otec, babička, všichni docházeli. Docházeli do obce Brzotín za sedlákama. Žili tam Maďaři, maďarští grófové, hraběnky, zámky měli a naši Romové u nich byli velice vážení. Zvali je na práce, muzikanty zvali na různý oslavy. Brzotín byla vyhlášená obec s muzikantama, takže cokoliv se dělo ve vsi, v obci nebo v blízké Rožňavě, tak zvali muzikanty z Brzotína. Dokonce i ženy - moje babička z maminčiny strany vzpomínala, že od svých patnácti let dělala hospodyni u nějaké hraběnky v obci, v Brzotíně. Důvěřovali jim a měli je rádi."