Dao Le Quang

„Jak se žilo v roce 1984 ve Vietnamu?“ – „Poměry se moc nezlepšily. Pořád byly znát následky války, pořád byla bída. Byl tam přídělový systém na lístky. Byla to ale bída. Na vesnici měli maso ti, co něco chovali doma. Hojnost masa jsme měli ale jen jednou za rok. Vždycky jsme se těšili na Nový lunární rok. Každá rodina chovala jedno prase, tenkrát ale prasata rostla strašně pomalu, měli jsme jedno za celý rok, mělo třeba padesát kilo. Když se někomu dařilo lépe, měl třeba sedmdesátikilové prase. Maso se jinak také prodávalo, ale lidé z vesnice na to neměli peníze. Jedině otec měl na příděl 70 dkg masa měsíčně a nosil ho domů, takže jsme trochu masa měli. Když bylo k obědu maso, byly to tři čtyři tenké malé plátky.“ – „Měli jste hlad?“ – „Taky jsem ho prožíval. Ani rýže nám nestačila. Měli jsme batáty – sladké brambory, které pěstovala každá rodina jen pro vlastní potřebu, a museli jsme je střídat s rýží.“

„Prožíval jsem i nálety Američanů bombardérem B-53 a zažíval tu hrůzu. Vedle naší vesnice byla velká továrna, na kterou také mířili. Letadla nám létala nad hlavou, schovávali jsme se v podzemí, ve škole jsme se schovávali pod lavice, které sloužily jako úkryty. Každou chvíli jsme utíkali pod lavice.“ – „Zasáhly bombardéry někdy vesnici? Přišel tam někdo o život?“ – „Ano. Kolem té továrny zahynulo docela dost lidí. Byla to továrna na výrobu hnojiva pro zemědělství.“ – „Jak vám rodiče vysvětlovali, co se děje?“ – „Všichni věděli, že Američané jsou nepřátelé, kteří chtějí okupovat Vietnam. Když už bombardovali civilisty, byli pro nás velcí nepřátelé.“