Blanka Lisovská

„Mám vzpomínky, jak jsme hlídaly v noci a jak jsme vymýšlely různé ptákoviny v té době. A úplně nezapomenutelné je, jak jsme měly velký kabanos. A on se nám nějak zvenku obleptal. Přišla naše vedoucí a řekla: ,To je taková škoda toho kabanosu, to přece nemůžeme vyhodit.‘ Tak jsme dostaly kartáče do ruky a drhly jsme ten kabanos tak dlouho, až jsme ho vydrhly. Pak jsme z něho vařily nějaký guláš, nebo jsme ho smažily, to už si nevzpomínám, co jsme s tím dělaly, jestli jsme to opékaly, nebo co. Takové věci mi utkvěly v hlavě.“

„Zavedli mě do takové malinké cely, kde mě dva muži vyslýchali. Stále se střídali. Svítili na mě, ukazovali mi různé fotky. Já jsem nevěděla, co po mně chtějí. Myslím si, že je nejvíc zajímali ti starší, kteří kolem nás byli. Ale asi úplně nejhorší ze všeho pro mě bylo, když mi nakonec řekli, že si nechali ukázat všechny moje papíry ve škole a že vědí, že se velmi dobře učím a že asi chci jít na vysokou školu. Takže jsem zpozorněla. Řekla jsem, že nechci jít na vysokou školu. Oni řekli, že to je divné, že nechci jít na vysokou školu. Řekla jsem, že jsem nejstarší z pěti dětí a že moji rodiče nemají tolik peněz, abych mohla jít na vysokou školu. Oni mně začali v tu chvíli nabízet, že můžu jít na jakoukoliv vysokou školu, jen když s nimi budu spolupracovat a někdy za nimi přijdu a uděláme si spolu rozhovor. Tak jsem se jim snažila vysvětlit, že skutečně na žádnou vysokou školu nepůjdu. V té době jsem už věděla, že nepůjdu nikam, že bych je musela mít pořád někde za zadkem. Že mi skutečně nabízeli, a vím, že by to určitě splnili, že bych se dostala na jakoukoliv vysokou školu v celé republice a že bych tu vysokou školu udělala. Mně to připadalo strašně nečestné. Já jsem byla doma vychovaná úplně jinak, mně to připadalo úplně hrozné, že něco takového může někdo nabízet.“

„Ti vadili každému režimu, ti vadili i nacistům za války. Myslím si, že tam je nějaká síla morálky. Že tam je něco, že ty děti, které projdou skautingem, jsou ochotny něco obětovat, být obětaví. Udělat něco pro druhé. A nedělat věci nečestné. Myslím si, že to nějak narušovalo celý systém toho, že lidi nepřemýšlí. Když je nějaká totalita, tak chce po národu, po těch lidech, aby nepřemýšleli a poslouchali, co jim kdo řekne. Skaut vede sice k tomu, abychom byli i poslušní, máme být poslušní rodičů, představených a vůdců, ale my musíme žít podle svého svědomí a podle nějakých zásad. A já si myslím, že tam oni věděli, že by narazili. Že to jsou lidi, kteří jsou ochotní jít i do vězení pro své přesvědčení. Že to přesvědčení je hodně silné. Proto tolik skautů bylo i ve vězení, i kněží. Myslím si, že to bylo hodně spojené hlavně u křesťanských skautů, ne tolik u těch skautů, kteří nebyli křesťané.“

„Moje sestra adoptovala před rokem holčičku. Je svobodná. Bylo to v jejích 37 letech. Od 36 let chodila k psychologovi. Měla roční kurz, kde se zkoumá, jestli ten člověk vůbec je schopný vychovávat dítě, protože ona je sama, je svobodná. Tak dostávala často mnoho otázek, které se týkaly právě toho, proč zůstala svobodná. A ona odpověděla jako skautka, že chodí do skautu, že vede skautky a světlušky a že jeden z bodů skautského zákona je to, že skaut je čistý v myšleních, slovech i skutcích. Toho psychologa nejvíc zajímalo, když v nějakém dotazníku, který měla vyplňovat, popravdě napsala, že nikdy neměla s nikým pohlavní styk. Připadalo mu to velmi divné. Ale ona mu to jasně vysvětlila, že je to její mravní zákon, který dostala od rodičů z křesťanské výchovy a potom ze skautingu. A že nepotkala takového muže, který by splňoval její představy. Že je režisérka, že si vydělává, že má zabezpečení a že by chtěla někomu, kdo nikoho nemá, udělat radost. Že jí vůbec nevadí, když dostane romské dítě, že klidně bude vychovávat i romské dítě, přestože nemá jistotu, že to dítě vychová dobře. A že věří, že mu připraví hezké dětství. Já si myslím, že to je i to, co může ten skaut, skautka - může takhle svědčit o svém životě, co ten skaut pro ni je, co pro ni byl, čím ji formoval. Dala jsem schválně příklad své sestry, protože mě to nějak oslovilo, dojalo mě to. Dneska máme Esterku a jsme strašně rádi, že ji máme. Je to krásné děťátko, je to romské děťátko. Není vidět, že je Romka, je světlounká. Je velká tanečnice, veselá. Možná že to byl i skaut, který udělal to dítě šťastné. A udělá, protože třeba bude za chvilku taky chodit do skauta, už byla letos na prvním táboře.“