„Oj, přestali vyplácet mzdu, to vůbec bylo hrozné. A fronty jaké byly…, chleba se nedal koupit. Vzpomínám si, že jsme chodili až do vedlejšího bloku a stáli ve frontách. Stáli jsme takhle: já stojím, bratr stojí a sestra stojí, mezi námi dva tři lidé. Tehdy dávali do ruky jen dva bochníky, to bylo všechno, nic víc. A my jsme měli malé hospodářství, vždycky jsme byli takoví. Měli jsme husy, kachny… Kachny jsme měli, slepice byly, i prasata jsme měli. A museli jsme nakrmit i sebe i je, ale nebylo čím. Ach. Bože. Jak si vzpomínám, bylo to naprosto strašné. Vzpomínám si, jak sestře něco dali, ona už pracovala; vydali jim nějaký smradlavý salám – to byl konec. Nemohli jsme to jíst, nevím, co to bylo za salám. Bylo to hrozné. Ke všemu hromada štanglí toho salámu. Pamatuji si, že tam, v továrně, kde šila, platili textilem. ‚Duha‘, myslím, že tak se jmenovala. Dávali jim látky nebo výrobky, které vyráběli. Například tam dělali svetry nebo kalhoty, a to jim dali, aby to buď prodali a dostali nějaké peníze, nebo – já nevím – aby to nosili sami.“
„Pro mě válka trvá už deset let – vím, jaké to je, a nikdy jsem nepřestala pracovat jako dobrovolnice. Začalo to v roce [20]14, když jsme sháněli obuv a neprůstřelné vesty, a trvá to dodnes. Ano, potřebujeme shánět. Co shánět – tohle, tohle, tohle. Ponožky jsou potřeba, léky jsou potřeba. Okamžitě se mi to honí hlavou. Začala jsem obvolávat všechny své přátele, které jsem měla v zahraničí. Začala jsem se ptát, jestli by mohli pomoct s některými léky. U nás právě tehdy zavřeli lékárny. Neměli jsme žádné léky. V Oděse jsem našla L-Thyrox [L-thyroxin] pro děvčata, koupila jsem ho a přivezla holkám. Bylo to hrozné, když nebyly léky. Tak jsem se začala věnovat oblasti léků. Pak už s Vahe [dobrovolník Vahe Mamikonjan] bylo – Vahe si ode mne ty léky bral. Domlouvala jsem se v Kyjevě, ty náklady tam stály, Vahe přijel, vyzvedl je, přivezl je sem. Pak jsme neměli palivo, hledali jsme, kde ho sehnat. Byl to prostě odpad. Pak jsme sbírali věci. Věci, to bylo první, co jsme sbírali. Ve Svjatohirsku – tam přivezli lidi, už jsem zapomněla, z jakého města, které těžce utrpělo. Přivezli tam lidi a my jsme pro ně sháněli postele, sháněli jsme pro ně hygienické potřeby. Naše Natalia napsala projekt; taky jsme tam odvezli hygienické potřeby a prášky pro ženy. Všechno, co bylo třeba.“
„Odjela jsem 14. listopadu.“ – „Proč jsi zůstala tak dlouho?“ – „Neodjížděla jsem, bála jsem se opustit svého psa, svou kočku. Měla jsem ovčáka. Strašně se mi nechtělo odjet. Říkala jsem si: ‚Bože, co oni tady, jsou jako bratr se sestrou, jak se s tím vším vyrovnají.‘ Ale pak už byl prostě konec – když nebyla možnost ani něco vydělat, když jsem z vydavatelství místo platu dostávala nábytek – no, to byl konec. Žádný příjem není. Vůbec nic, nemůžeš nic dělat. To byl konec, tehdy jsem odjela. Jela jsem k matce. Přijela jsem, a v kapse mi zbyly dvě hřivny. To mi vrátili v autobusu Doněck – Kramatorsk. Pokud si vzpomínám, jízdenka tehdy stála tuším osmnáct hřiven. Dala jsem dvacku, a dvě hřivny mi zbyly.“ – „Tehdy jezdily autobusy?“ – „Ano, jezdily. Autobusy tehdy jezdily, ale už existovala kontrolní stanoviště, už se kontrolovalo. A když už jsem dojela k našemu stanovišti – Bože, to byla taková radost. Když vidíš naši vlajku, naše chlapce. Ach. Bože. Říkala jsem si: ‚Já jsem doma, jsem doma!‘ Takový to byl pocit.“
„Tiskla jsem mimo jiné letáky, které se rozdávaly na našem doněckém Majdanu. Byla na nich zakrvácená dívka a v pozadí měla na tvářích vlaječky. Čelo jí krvácelo. Tohle všechno jsem tiskla: že je Ukrajina silná, že jsme s Evropskou unií, právě taková tematika to byla. Co ještě bylo… – byly tam takové pohlednice… Tehdy začali promítat film s Madonnou [zpěvačkou], ale už si nepamatuji, jak se jmenoval. Byla tam taková pohlednice…, myšlenka byla, že ona stojí za klecí, a něco tam bylo o free, něco o svobodě. Něco takového zajímavého; ke mně se taková grafika dostala vůbec poprvé. A já jsem to všechno tiskla.“ – „Tiskla jsi to proto, že jsi chtěla? Nebo už jste měli nějakou nevládku [nevládní organizaci]? Nebo to byla tvoje iniciativa?“ – „Já už jsem pracovala v polygrafii, už jsem měla tiskárnu, malou tiskárnu. Tam jsme tiskli a já jsem navrhovala grafický design. Naučila jsem se to, protože jsem dostala počítač a začalo mě to zajímat. V těch letech jsem si osvojila ‚Photoshop‘ a ‚Illustrator‘ [Adobe Illustrator]. Naučila jsem se s tím pracovat a šla jsem pracovat do časopisu. A nějak se to vyvinulo tak, že to byla naše – s tím člověkem, s nímž jsme ji založili –, byla to společná vize. On byl účastníkem Majdanu a já jsem byla účastnicí celého toho procesu. Pokud jsem nebyla na náměstí, tak jsem buď vyráběla vlajky, nebo je objednávala, nebo jsem něco tiskla. Tím jsem se zabývala.“
„Vrátila jsem se ze služební cesty. Přijela jsem, šla po schodech nahoru, potkala jsem sousedku a ona říká: ‚Tetianko, kam jdeš?‘ A já říkám: ‚Jak kam? Domů jdu.‘ A byla jsem taková veselá, právě jsem se vrátila ze služební cesty. Ona říká: ‚Stůj. Tam nikdo není.‘ Já říkám: ‚Jak nikdo není? A kde všichni jsou? Copak jsou v práci?‘ – ‚Ljošu včera pochovali.‘ A já se tam zhroutila, když jsem se to dozvěděla. Byl to otřes, velmi silný stres. Nevěděla jsem, že se něco takového může stát, že kvůli dvaceti hřivnám v kapse ho mohou zabít, a to hned vedle jeho domu. Hned za rohem domu. Mlátili ho tak, že mu roztrhli slezinu. Něco strašného. A tak jsem tu v jednadvaceti letech, ještě mladá holka, zůstala sama.“
Tetiana Mykolajivna Luhova je aktivistka, dobrovolnice a podnikatelka. Narodila se 7. prosince 1982 v Doněcku v početné rodině. Brzy se vdala, v jednadvaceti letech ale ovdověla poté, co se její manžel stal obětí ozbrojeného útoku. V letech 2013–2014 podporovala účastníky protestů Euromajdanu v Doněcku a ve své malé tiskárně tiskla proukrajinské letáky. Když byl v dubnu 2014 Doněck okupován bojovníky teroristické organizace „Doněcká lidová republika“, zůstávala ve městě víc než šest měsíců. V listopadu 2014 se rozhodla přestěhovat do Kramatorsku, který převzal funkci oblastního centra. Tam začala pracovat jako dobrovolnice v organizacích „SOS Kramatorsk“ a „Caritas“. Po totální ruské invazi v únoru 2024 pokračovala v dobrovolnické činnosti, zejména se zaměřovala na humanitární pomoc vnitřně vysídleným osobám a na vyhledávání a dodávání léků pro armádu a civilisty. V roce 2024 žije v Kramatorsku a s „Ukrajinským ženským fondem“ pořádá vzdělávací setkání pro ženy: vzdělávací semináře o finanční gramotnosti, školení pro podnikatele a semináře o boji proti domácímu násilí.
