poručík Jiří Lysuk
* 1921 †︎ 2008
-
„Říká: ‚Jirko, nejdi! Jak se ukážeš tam, tak je po tobě. Už se nevrátíš!‘ No ale co, rozkaz je rozkaz. Tak toho podkarpatskýho to zabilo. Jak on se jmenoval?! Byl v mej rotě. Já už si nepamatuji. Oni na nás viděli, jak nevím co... My jsme byli na kopci a Němci nás viděli. Já plížením… dostal jsem se k němu. On měl pejska u sebe, ten velitel praporu. Ten pejsek seděl u něj a vrčel na mě. Když jsem vlez k němu, tak utich a byl zticha. Pak jsem ho vzal, on ještě byl teplej, tak jsem ho vzal takhle na záda a ruce pod sebe a plížením zas. Ten byl rozstřílenej, ten velitel praporu, že já nevím... dírka na dírce. Oni viděli jeho, tak pálili do něj z kulometu a ze všeho. Mně akorát rozpárali šiněl, tak jsem se vrátil. Za něj jsem dostal válečný kříž a mohl jsem mít břízovej.“
-
„V Křemenci bylo osm tisíc Židů a to přihnali vždycky. U cukrovaru byla hned v Křemenci... vykopali si sami hrob, to byl příkop, to bylo větší jak náš barák. Přihnali tam dávku. Děti, ženy, chlapy. Všechno svlíknout do naha, poněvadž já jezdil na tu stojku, tak jsem vozil do Bělokrenice šatstvo. Tam seděly ženský a páraly, hledaly pětky, zlatý. A nad nima stáli Němci a hlídali, aby nějakou pětku nevzaly. Ti když se svlíkli, museli si Židi lehnout na ty mrtvý a on je přejel kulometem. Někoho vzal, někoho ne. A to potom, když už je zahrabali, ty Židy, tak úplně jako pramen krve.“
-
„V druhým útoku jsme útočili vedle nádraží. A to byla taková louka, a ta louka byla modrá od Němců, pěchota. A tanky – tygři. A nás v rotě bylo už dvacet lidí jenom. To byla rota... dneska je dvě stě šedesát. A to nás bylo už dvacet jenom. A kulometčík Babič, dělal kulometčíka u nás, a Němci z tanku ho vzali takhle do půlky a on se jim rozlít. Já, blbec, skočil po tom, už měl praporčíka, tak jsem skočil, chytil ten kulomet a dostali jsme rozkaz odstoupit, tak jsme odstupovali. Víte, jak se odstupuje? Jedna část zůstane ležet, podporuje palbou a ty utíkají, a zas tamti zalehnou a zas podporujou. A jak jsem se zved, vzal jsem ten kulomet, tak jsem ji dostal do nohy a vzalo mně to v kotníkách nohu. Přímo useklo. Já upadl a ještě jsem se zved, to necejtíte, tu ránu. Cejtíte akorát, jako kdyby vás včela štípla nebo něco. A zas jsem upad a povídám ‚ajajaj‘ a koukám a já nemám nohu už. S botou kus ode mě byla.“
-
Celé nahrávky
-
Měcholupy, 23.09.2005
(audio)
délka: 01:31:40
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Němci ho zachránili před gulagem, pak proti nim válčil a nakonec jim padl do zajetí
Jiří Lysuk se narodil 7. května 1921 v Bělecké Dolině na Volyni. Jeho otec byl původem Ukrajinec a matka volyňská Češka, která zemřela, když Jiřímu bylo šestnáct let. Vlastnili hospodářství a jejich plánovaný přesun do sovětského gulagu zastavil roku 1941 vpád nacistického Německa, za jehož režimu musel povinně svážet šatstvo masově popravených Židů v Křemenci. V dubnu 1944 narukoval v Rovnu do československého armádního sboru. Účastnil se Karpatsko-dukelské operace a při osvobozování Slovenska byl u Liptovského Mikuláše vážně zraněn a následně padl do zajetí. Transportovali ho do zajateckého tábora v bavorském městečku Memmingen. Po osvobození tábora ho spolu s dalšími zajatci američtí vojáci převezli do Plzně. Zemřel v roce 2008 a je pochován v Žatci.
