Zdeněk Macháček

„Tak já jsem byl nasazený u té tzv. Luftschutzpolizei, neboli protiletecké policie. My jsme stavěli protiletecké kryty, byly takové úzké, jenom metrové. To bylo myslím 20. listopadu, byla mlha a bylo slyšet takové to dunění, jak letěly bombardovací svazy, a najednou začaly pouštět na Brno bomby. Teď najednou toho 20. listopadu, já jsem zrovna seděl u vchodu do toho krytu a učil jsem se anglická slovíčka. Z té mlhy najednou nad tou Ponávkou se vynořil Lightning, to byly takové dvoutrupé stříbrné polostíhačky, a prostě valil jako stříbrný šíp. Tehdy jsem překonal rekord v běhu, to jsme hnali k tomu krytu a zapráskl jsem za sebou dveře a bomba padla zrovna tak metr od toho, takže my dělali kotrmelce, ale nic se nestalo. A to bylo takové první bombardování, no a vzali celé ty... my jsme byli na tom Příkopě. Teď Bratislavská lítala do luftu, na Špilberku to lítalo a jedině ta naše ulice, tam se nic nedělo. No a pak jsme zjistili proč. Protože každou noc vylítl jeden z těch baráků do luftu, protože to byly bomby, které vybuchovaly se zpožděním. Postupně celá ta Ponávka zmizela.“

„V podstatě to začalo být takové trochu divoké, protože tehdy sváželi do Kounicových kolejí vězně a při vyučování se vždycky ozývaly salvy, jak popravovali. Protože to bylo kousek od nás, nad námi Kouničky, tam se popravovalo. To si vzpomínám, že to když začalo, tak profesor latiny řekl: 'Povstaňte,' a zpívali jsme hymnu. To kdyby byl někdo řekl, tak to vystříleli všecko. A když jsme se vraceli, tak v zahradě v Kounicových kolejích stála šibenice a ve tři hodiny odpoledne se tam popravovalo. Veřejně. V zahradě. Jedna šibenice. A naproti, jak je Tůmova ulice, jak se to zvedá na Kraví horu, tak tam už stáli ti kreténi v těch kožených gatích a už čekali, jak to propukne. Takže cesta ze školy byla vždycky provázena tady tím. A zajímavé to bylo, teda když to tak řeknu, ráno, když jsem šel do školy, tak u kostela už svážely povozy s koňmi rakve a vozily je dolů do Kouniček.“