„To povídání bylo zajímavé, i o politice. A tam mi utkvěla jedna věta, kterou jsem dobře nechápal, do jisté míry dobře dodnes nechápu. On [Bohumil Hrabal] řekl, že kdyby mu někdo zaručil, že to, co napíše, zůstane, tak jak to napíše, a že se to všechno vydá, tak že vstoupí i do strany. Tak já zalapal po dechu, ale on říkal: Já vím, že to vypadá hrozně, ale jednou pochopíte, že jestli já v té době, když to píšu, jsem někde podepsal nějaký papír, že jsem ve straně, není podstatný proti tomu, že můžu vydat to, co chci vydat, a že to lidi budou číst. To mě tehdy strašně překvapilo, do jisté míry jsem to chápal, do jisté míry ne.“
„Kamarádka měla rádio Eurofon, to bylo italské rádio, které se tady prodávalo a které mělo rozšířený rozsah FM. A v tom rozšířeném rozsahu FM frekvenční modulace vysílali policajti. A tady měli v RCA kousek odtud nějaké centrum, tam koordinovali zásahy na Václavském náměstí, v které ulici, který oddíl, vy se přetáhněte tam, áčko to vezme zleva a takhle. A tohle my jsme krásně na ten Eurofon poslouchali. A ona vždycky říkala: ‚Prosím tě, vypni to, stáhni to aspoň.‘ Zavírala okno. A já jsem říkal: ‚To je rádio, které se tady prodává, a že tam já naladím policajty, koho mají zmlátit, na koho mají stříkat, to je jejich problém.‘ ‚Ne ne ne, oni mě vyhodí z práce, zavři okno.‘ Tak my tam poslouchali průběh demonstrací a dvě patra nad námi psali Havel s Kořánem Chartu.“
„Oni nás tam zmačkli, tak jsme přelezli plot na Petřín, kolem rozhledny jsme utekli zadem ke kolejím, jenže mezitím oni už obšancovali i ty koleje. Už i tam měli přistavený antony. A tam se nás snažili namačkat do kolejí, abychom zalezli. Ale ten dav lidí nemohl projít dveřmi, tak se tam prolomily skla, když jsme šli kolem, tak tam byly všude střepy. A tam byly trochu jatka, ono se o tom tehdy nepsalo, ale tam zůstala spousta lidí ležet s odraženými ledvinami, se zlomeninami. My jsme telefonovali, tam byla budka nebo automat na každé koleji, telefonovali jsme na záchranku. Přijela záchranka, odváželi lidi. Některé pochytali, ti, co měli smůlu a byli vzadu, tak je chytli a odvezli do Bartolomějské. Někteří se dost dlouho léčili, protože měli zdravotní problémy. Tenkrát se nosily šusťáky, takové kabáty, a já dodnes slyším, jak obuškama mlátili do těch šusťáků, někdo dostal takovou ránu, že zůstal ležet. Takže to byl nechvalný konec strahovských událostí.“
Fotograf Miroslav Machotka se narodil 22. května 1946 v Roudnici nad Labem. Jeho příbuzný Otakar Machotka byl spolupracovník Milady Horákové, jenž zatčení v roce 1948 unikl útěkem přes hranice. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT v Praze. V čase studia ho stále více lákala fotografie a vstoupil do strahovského Fotoklubu. V této době ho silně ovlivňovala skupina Epos a převládající aranžovaná fotografie, vlastní poetiku získával postupně. Stal se přímým účastníkem strahovských událostí konce října 1967, kdy se v předvečer 50. výročí VŘSR uskutečnila spontánní studentská demonstrace. Srpnovou okupaci 1968 prožil zprvu ve Vídni, po šokující zprávě z domova se rychle vrátil. Celý život pracoval na technických pozicích v Československé a později České televizi na Kavčích horách. Když mu krátce po nástupu do zaměstnání nabídli vstup do Komunistické strany Československa, kategoricky odmítl, stejně jako souhlas se vstupem okupačních armád v roce 1968. V 70. letech se postupně prosazoval ve světě fotografie, vystavoval a publikoval. Od 80. let se datuje jeho spolupráce s kunsthistoričkou Annou Fárovou a polským galeristou Jerzym Olekem, jenž hledal vhodné kandidáty pro svůj projekt elementární fotografie. Miroslav Machotka koncem 80. let aktivně navštěvoval demonstrace, například Palachův týden či výročí srpnové okupace. A stejně tak se účastnil protestů, demonstrací a stávek v době sametové revoluce. V listopadu 1989 natočil ve studiu na Kavčích horách první koncert Jaroslava Hutky po jeho příjezdu ze zahraničí. Hojně vystavoval doma i v zahraničí. Stal se jedním ze zakládajících členů Aktivu volné fotografie či Pražského domu fotografie. V roce 2022 žil v Praze.
