JUDr. Erna Machová

„To byl člen souboru, který studoval Vysokou školu ekonomickou, jmenoval se Frejka. Bydleli ve vile, protože jeho otec byl významný ekonom, bydleli někde na Hanspaulce a byla to rodina vážená, protože jeho otec byl skutečně odborník. Bohužel, v tom zinscenovaném procesu, byl součástí té skupiny, dopadl velmi špatně, jak víme. Jeho syn, náš kamarád, byl vystaven obrovskému tlaku ze stran médií, strany a vlády. Byl nucen k tomu, že napíší článek za něj, uveřejní ho v Rudém právu a bude to článek odsuzující. On odsuzuje svého otce, distancuje se od něj a vyslovuje pobouření, jak může být nakloněn tomu, za co byli souzeni. Řekli mu: 'Vystěhujeme vás z bytu, vyloučíme vás ze školy, půjdete do míst, která budou ta nejhorší možná.' Tímto způsobem ho lámali. Ten kluk byl totálně vyřízený. Teď nám: 'Co mám dělat?' My jsme mu říkali unisono: 'To nemůžeš udělat, ať se děje, co se děje.' Taky to neudělal, nevyhověl, ale oni i tak rodinu vystěhovali. [Článek v Rudém právu vyšel bez souhlasu T. Frejky.]"

„Vedle téhle formy absolventů dělnických kurzů, kteří normálně nastoupili na právnickou fakultu na celé studium, existovala ještě kategorie zvlášť vybraných jedinců, které soustředili na zámku Hořín u Mělníka. Byli tam rok, neměli maturitu. A za ten rok je jmenovali – titul JUDr., doktor práv. Jezdili jim přednášet profesoři z právnické fakulty, v Hoříně byli ubytovaní. A tahle kategorie lidí, ta byla vybraná, ne na normální souzení. Z těch byli vedoucí pracovníci na ministerstvech, předsedové krajských soudů, předsedové okresních soudů. To by nebyla taková katastrofa, protože to byli funkcionáři, ale hlavně soudili trestné činy zařazené do I. hlavy trestního zákona, protože tam byla velezrada, vyzvědačství a tak dále a tak dále. Prostě trestné činy, pro které se soudilo ve zinscenovaných procesech. To bylo štěstí nás soudců trestního práva, že nikdo z nás, z běžných soudců, aby před ním bylo rozhodování, jestli se nechá znásilnit a bude soudit podle I. hlavy, protože to bylo vymezené pro absolventy této právnické školy pracujících.“

"Ty revoluční dny byly opravdu dramatické a velmi nebezpečné. Byly nálety, my jsme byli v krytu. Z toho krytu jsme vycházeli samozřejmě nahoru a měli jsme mít 6. května pouť. Tak zase záhadným způsobem upekly ženy koláče, nevím z čeho, protože bylo to před tím, než začala revoluce. Přišli Němci prohlížet byty a hledat zbraně. Takže ze sklepů nahoru. My jsme měli revolver. Nevím, kde byl schovaný, to bych si vymýšlela. Přišla ta skupina Němců, ve dveřích, a teď trochu zmatek, protože kdyby přišli do bytu, tak by mohl být problém. Já už nevím, kdo to byl, že v tom zmatku ten revolver sebral z toho místa, nepamatuju odkud, ale dal ho za akvárium. Prostě naprostý nesmysl. Ale moje duchapřítomná maminka vzala mísu koláčů, postavila se do těch vstupních dveří s těmi koláči, Němce nějakým způsobem tím zpacifikovala. Oni si ten koláč vzali a dovnitř už nešli. Revoluce byla právě v té naší oblasti zlá, protože Němci utíkali hlavně proto, aby se dostali spíš na západ a aby je zajali Angličani a Američani. Protože se nesmírně báli pomstychtivosti – oprávněné – těch Rusů. Pamatuju se, že v rámci těch pěti dnů, kdy já – prosím hrdinka – jsem dělala spojku mezi odbojovou skupinou a partyzány, kteří byli na blízkém kopci Baba a tehdy jsem si absolutně nepřipouštěla nějaká rizika. Byla jsem holka třináctiletá, tak jsem tam pobíhala s těmi vzkazy, co partyzáni odboji a co odboj partyzánům. A přiznávám, že strach jsem měla obrovský den před koncem revoluce, nějak sedmého šestého, kdy ti Němci utíkali přes Kosmonosy ve velkém množství. A před obecním úřadem, který byl v sousedství domu, kde jsme bydleli, přinutili muže, aby se postavili do dvou řad a se zbraněmi prohlásili, že každého desátého zastřelí. Bez důvodu, samozřejmě, jenom aby vzbudili tu hrůzu. A já na to koukala. To se teda naštěstí nestalo, prošli naším městečkem. Tak jsme se dočkali 10. května, kdy začala projíždět sovětská a východní armáda, ale především to byli Rusové."

"Sedmileté dítě má jiný pohled na svět, jiné hodnocení událostí. Žila jsem v láskyplné rodině, měla jsem spoustu kamarádů, takže zpočátku jsme si my děti ani moc neuvědomovaly, co to všechno znamená, ta okupace. My jsme žili v malém městečku, v Kosmonosech, a škola pro nás jako budova končila v naší druhé třídě. Po dvou letech nám Němci pro své účely zabrali budovu školy a teď byla otázka, co s námi. Naše rodina, maminka s tatínkem, vyklidili obývák, nastěhovaly se tam lavice a do své třetí třídy jsem chodila do našeho obýváku, přeměněného na třídu. Čtvrtá třída byla zachráněna tím, že pan učitel Pažout, náš milovaný učitel, nejmilejší ze všech za celou dobu, uvolnil podkroví svého domku a do čtvrté třídy jsme chodili do jeho domku. Byli jsme úžasná parta, protože pan učitel nás vedl takovým způsobem, kterým se snažil v nás – my jsme si to jako děti neuvědomovali, samozřejmě, – budit takové, nechci říct vlastenectví, to je příliš nadnesené, ale to, že nejsme nějaký okupovaný národ, že to všechno bude jiné a že my jsme ti nejlepší."

"Samozřejmě prvního září, ovšem už předtím, to znamená tak přibližně od roku 1935, na rozdíl od těch prvních let, se začaly zejména ve Varnsdorfu a v Sudetech vůbec dít velmi nepříjemné, závažné a nebezpečné věci. Do toho roku 1935 tam to společenství většiny Němců a menšiny Čechů, kteří zastávali především místa ve státních orgánech nebo v managementu, ve vedení dvou důležitých místních továren, které vlastnili Židé. Nehrálo to roli do toho roku, poloviny třicátých let. Sousedské vztahy byly bezproblémové, my jsme chodili do německých obchodů, Němci chodili do české hospody a zdálo se, že tahle různá národnost nehraje podstatnou roli. Vše se změnilo v roce plus minus 1935 a bylo to proto, že jak víte, v roce 1933 se stal kancléřem a tedy vůdcem Německa Adolf Hitler a tady v pohraničí ho v té jeho politice a v té jeho „vizi“ velmi podporoval Konrád Henlein, který nevím, jestli se narodil, ale působil v Liberci. V polovině třicátých let se to všechno výrazně zhoršilo, protože Hitler – já to nechápu – se stal milovaným vůdcem. Němci mu naslouchali, protože on před ně předložil svou vizi, že Německo ovládne celý svět, že začne Evropou. Přitom to byl hysterik, který vykřikoval, a nechápu, jak mohl ovlivnit to mínění, které se promítlo do toho, že ti Němci se začali tvářit úplně jinak, než jsme předtím byli zvyklí. Přestali nás zdravit, docházelo i k různým potyčkám, například mě v mých pěti letech Hitlerjugend, což byla omladina zorganizovaná, zbili. A vše se vyhrotilo právě v tom září 1938. My jsme šli normálně prvního září do školy a v polovině září nám pan učitel řekl, ať se urychleně vrátíme domů. A tentýž den odpoledne – já se školní taškou na zádech a pannou Vlastou v ruce, maminka s malým kufříkem a tatínkovým zimníkem přes rameno – jsme stály na varnsdorfském nádraží a utíkaly jsme z rozvášněného Varnsdorfu k naší babičce poblíž Mladé Boleslavi."