„No to si člověk myslel, že bude dobře. To tedy ten Brežněv tehdy [v srpnu 1968] pěkně zaführeroval, to vám povím. Přece my jsme tehdy všichni byli rádi, že ti Sověti nás tehdy [v roce 1945] osvobodili, většinu Prahy. Až teprve když oni sem přišli, tak teprve jsme je viděli takhle. A už jsme jaksi dávali pozor taky. No. Volyňáci moc neměli rádi Sověty. A taky do těch kolchozů neradi vstupovali. Tatínek náš nakonec taky vstoupil, co měl, zemědělec, sám dělat, taky vstoupil na Rakovnicku do družstva.“
„Tehdy to byl plukovník Ressel, taky přijel z Anglie, a byl velitel dělostřelectva sboru. Na hoře Minčol, před Žilinou to bylo ještě, tak na druhý straně byli naši, a na Minčolu byli Němci. A když byl duben, myslím dvaadvacátého nebo tak nějak, měl Hitler narozeniny, tak tam pověsili vlajku. No a najednou pan plukovník Ressel, to jsme tam byli asi dva nebo tři dny takhle, on pozoroval, měl stan pokrytý jehličím atd. Já jsem měl na starosti rádiové spojení, a když tam šel plukovník, šel jsem i já, z té skupiny spojařů na štábu, s ním. Najednou se objevila vlajka a plukovník Ressel to tam tak okukoval. A povídá: ‚Jsou tady nějaký dělostřelci?‘ A tam byly asi dva nebo tři kanony. A sice několik volů to táhlo do kopce, na ten kopec. A myslím, že to byly šestapadesátky, kanony. A ten si zavolal jednoho kanonýra a povídá: ‚Když to sestřelíte, dostanete válečný kříž.‘ No tak připravili dělo, tak zaměřoval a zaměřoval. A jak to řekl, já už měl strach. Protože jsem věděl, že jestli to chlapíkovi vyjde, tak bude chtít válečný kříž. A já už jsem oběhával kluky: ‚Nemáte někdo válečný kříž? Kluci, já vám to podepíšu! Musíte mi ho půjčit! Protože jestli ten to sestřelí, tak Ressel na mně bude chtít válečný kříž!‘ A tak mi ho půjčili. A teď už jsem ho měl, ten kříž, u sebe, už jsem byl rád. Tak mířil, mířil, pic ho. Nic. Mířil, mířil – a vlajka pryč! Jéj, to bylo slávy! A už: ‚Borisi, máš?‘ Já povídám: ‚Mám.‘ Tak mě poplácal a hned ho vyznamenal, toho měřiče. To bylo fajn!“
„Protože jsme věděli, že naši kluci, pěšáci, od toho druhého praporu se připravovali, že půjdou na hranice. První. Jako průzkum. A ten druhý prapor, ti průzkumáci, ti pěšáci, ti první překročili hranice a první postavili vlajku. Taková příprava byla. No, to bylo slávy! Ale zase, když to střílelo, padalo, zapomněli jsme na tu slávu a koukali se dostat co nejdříve do lesa. Zase už člověk to tak podrobně nezná, jak to bylo, ale vím, že jsme šli příkopy, potom na silnici, po tý silnici jsme mazali a přískoky dělali a zase mazali, až jsme se dostali do lesa. A potom zase, nějaký ten kopeček. Tam to bylo takový, že ti Němci měli obsazený pás, my jsme to dobyli, no my, naši vojáci to dobyli, oni postoupili a byl další pás. A ten byl výš. No. A tam už měli taky nějaké zákopy připravený, protože ti [osvobození] Slováci říkali, že museli taky kopat zákopy tam, Němcům. A tak se stalo, že ze třech praporů udělali jeden prapor. Jak byly ztráty. A to už bylo na kótě… ne ta, ještě za kótou 534. Tam jsme byli delší dobu. Kolik týdnů, to vám nepovím, ale snad to byl i měsíc, nepamatuju přesně.“
Boris Malák se narodil 25. května 1926 v české vesnici Miluše na Volyni. Postupně chodil na ukrajinskou, českou i polskou školu. V roce 1939 vypukla druhá světová válka; do Miluše přijeli Sověti. Přespali, vzali si seno pro koně a jeli dál. Pro Borise nastaly tzv. uhelné prázdniny. Skutečná válka se na Volyň přihnala s nacisty v roce 1941. Z Miluše byli odvedeni obyvatelé židovského původu, Boris si vzpomíná, jak jednoho mladého chlapce z vesnice uhnali k smrti. V regionálním městečku Lucku se konaly popravy židovských rodin. Jejich členové byli zasypáni v masových hrobech. S mámou se schovávali, když v Miluši padaly bomby, hořely stodoly. V noci jim ťukali na dveře partyzáni – jednou ruští kolpakovci, jindy ukrajinští banderovci – otevřít museli. Partyzáni si brali seno pro koně, kradli šicí stroje i fotoalba. V roce 1943 se přes Volyň přehnala fronta – opět přijeli Sověti a Miluši osvobodili. Právě vznikající 1. československý armádní sbor potřeboval vojáky. Všichni muži z Miluše se hlásili. Chlapci se taky hlásili. Sedmnáctiletý Boris Malák se také přihlásil. Psal se březen 1944. V srpnu už pochodoval přes 530 kilometrů na frontu – měl se účastnit Karpatsko-dukelské operace. Dne 6. září přežil masakr u vesnice Machnówka. Další měsíc strávil Boris v zákopech v karpatských lesích, někde mezi polským městečkem Krosno a slovenským městečkem Svidník. Sám přesně neví kde. Kvůli vysokým ztrátám se ze tří pluků stal jeden. Dne 6. října se účastnil osvobozování první slovenské vesnice Vyšný Komárnik. Konec války zažil už ve Vsetíně. V květnu 1945 se účastnil slavnostního defilé před prezidentem Benešem v Praze. Po druhé světové válce zůstal Boris Malák u armády a usadil se v Čechách. Do Čech přijel i zbytek jeho rodiny z Volyně. V srpnu 1968 byl překvapen invazí vojsk Varšavské smlouvy – takhle Sověty neznal. Poté, co byl v roce 1969 z velení spojovacího střediska v Kbelích odejit, dosloužil u Tesly Hloubětín. V roce 2024 žil nadporučík Boris Malák v pečovatelském domě pro válečné veterány Vlčí mák v Praze.
