Václav Malý

„Bylo to nepříjemné, protože jsem tam seděl s vrahy. Například si pamatuji jednoho chlapce, kterému bylo okolo dvaceti let a který tady v nějakém takovém podniku ve středu města uřezal účetní hlavu. Byla to matka dvou dětí a [on] byl potom popraven. Seděl jsem tam s vrahem, který zabil svou matku pěti ranama sekerou do hlavy. Takže to byl opravdu záhul. V té malé místnosti – já nevim 4x2 metry nebo kolik měla – kde člověk musel i ty intimní tělesné potřeby činit před tváří druhého, to rozhodně nebylo příjemné. Tam jsem měl taky strach. S každým z nich jsem vyšel, ale byl to jistě takový psychický nátlak. Ale tam jsem si ověřil, že člověk neví, co vydrží, ale že může svojí výdrž posílit. A tam jsem opravdu tu svojí víru ještě tak nějak zpevnil. Protože tam jsem se neměl o co opřít. O žádného souvěrce. Bibli jsem tam měl až později. A žil jsem s lidmi, jejichž jednání bylo opravdu odsouzeníhodné – když to řeknu jemně. Tam jsem se naučil vidět v druhém i něco dobrého. A to mi obrovsky pomáhá i dnes, proto jsem v soudech tak jaksi opatrnější. Když člověk nevidí toho druhého jen ze zorného úhlu nějakého špatného činu, tak přece jen v něm objeví i trochu člověka.“

„My jsme nebyli vychováváni v tom, že doma kladli rodiče prst na ústa, [s tím] tohle nesmíte říkat. Naprosto otevřeně jsme s rodiči mluvili o tom, jaký ten systém je a co se děje. Samozřejmě, že když jsem přišel do školy, tak jsem hned nevytruboval všechno, co jsem slyšel. Ale chodili k nám také lidé, kteří byli propuštěni z vězení, takže od začátku mi bylo jasné, v jakém systému žijeme. A zároveň, že v tomto systému si člověk může zachovat rovnou páteř a že si může zachovat stejnou tvář. Nemění tedy svůj život podle toho, jaký momentálně vládne systém, ale že když je o něčem přesvědčen, tak že to stojí někdy nějakou ránu nebo oběť. Tohle jsem si odnesl potom do dalšího života.“

„Nikdo mě k tomu nepřemlouval, to bylo skutečně mé rozhodnutí. Naopak Ivan Medek a profesor Hejdánek, se kterým jsem byl později hodně ve styku, chodil jsem tam k němu na filozofické semináře, mě nakonec dokonce přemlouvali, jestli si uvědomuji, že to bude stát státní souhlas a mít všechny ty důsledky. Já jsem říkal: ‚Ano, uvědomuji si to, a i když knězem zůstávám a chci knězem zůstat, jsem zároveň občanem a v tomto smyslu jsem rozhodnut to podepsat.‘“

„Bylo to nepříjemné. Nechci ze sebe dělat generála po bitvě, ale nějakou krizi jsem v té vazbě nezažil, naopak bylo jasné, že máme velikou podporu, a to mě posilovalo. Zároveň to vězení, už jsem to mnohokrát řekl, mně pomohlo si znovu uvědomit, co to znamená věřit bez jakýchkoli vnějších opor, protože tam jsem nemohl sloužit bohoslužbu, číst Písmo, nemohl jsem se tam opřít o víru někoho jiného, takže jsem ze sebe musel vydat dosud to nejlepší a z toho nějak žít. Já těch sedm měsíců, a vůbec se nestylizuji do nějakého hrdinství, pokládám za veliký dar právě v takovém tom duchovním zrání.“

„Já pocházím z katolické rodiny, nikdy jsem neprožil takovou nějakou krizi, kdy bych si řekl, že křesťanství není hodnotná životní orientace. Ale přirozeně jsem si ty otázky znovu nějak kladl, když jsem dospíval, abych postavil svou víru na pevnějším základě. Ale mé rozhodnutí ke kněžství bylo ovlivněno částečně i tou politickou nebo společenskou atmosférou, protože jsem pozoroval, jak se lidé zjara 1969 začínají zase pitvořit, jak začínají žít život dvojí tváře, začínají se bát. Tak jsem si řekl, že to není přeci možné, aby člověk stále měnil své postoje podle vnějších okolností. Buďto jsem o něčem přesvědčen a držím to, anebo tedy měním své názory podle toho, kam kráčí většina. A protože jsem byl vychován ve víře a věřil jsem, tak jsem uvažoval následujícím způsobem: ‚Ano, chci být knězem, abych lidi povzbuzoval k tomu, že stojí za to stát na pevném duchovním základě.‘ A pro mě to bylo evangelium. O to jsem se chtěl dělit s těmi druhými a zároveň jim také ukazovat i cestu. To byl impuls, proč jsem se v roce 1969 rozhodl studovat teologii, i když původně jsem chtěl studovat něco úplně jiného. Ale rozhodně to nebylo motivováno nějakým politickým odporem. To by, myslím, byl příliš slabý a nehodnotný podnět.“

„Nebyl jsem si přirozeně tak jistý a vnitřně jsem váhal. Nakonec, když jsem uvedl ty příslušníky těch policejních sil, kteří se přišli omluvit, tak jsem si řekl: ‚Risknu to.‘ A nedělal jsem si iluzi, protože většina těch shromážděných lidí ani Otčenáš neuměla, jak se ukázalo. Nicméně dojemné bylo, že ti lidé alespoň otevírali ústa. Ale byl to hop, nebo trop. Takže to byl naprostý risk, který se mi ale vydařil. Akorát mě mrzí, a to musím říci, že lidem, které nebudu jmenovat a od kterých bych to nečekal, že se jim to zdálo příliš, což mi potom ještě zpětně říkali. Dneska každý říká, že to bylo něco jedinečného, zahraniční novináři stále, až jsem překvapen, že si to ještě někdo pamatuje. Ale tenkrát to bylo překvapení pro mnohé. Zarazily mě ale (námitky) od lidí, od kterých bych to nečekal. Přeci jenom těch čtyřicet let útlaku zanechalo stopy i na těchto lidech, takové to opatrnictví. Některým se zdálo, že to bylo příliš. Já už jsem to mnohokrát vysvětloval. Já si myslím, že to byl ten nejlepší způsob, a vůbec toho nelituju, ukázat, že ta svoboda nám spadla do klína a že je to především velký Boží dar. Že to není zásluha jednotlivců, ani nějakých hnutí, ale že to je souhra mnohých okolností a já jsem v tom viděl Boží vedení. Tak se na to dodneška dívám, aniž to nějak mystifikuji nebo spiritualizuji.“

„Já jsem tehdy přijal jako veliké osvobození, že vznikla Charta 77, protože to byl pro mě takový podnět, jak najít podobu k jasnému vyjádření nesouhlasu s tehdejším systémem. Já jsem si přirozeně nebral servítky ani při promluvách, ale neměl jsem politické promluvy vždycky vycházející z evangelia, ale přirozeně reagující také na atmosféru té doby. Vznik Charty pro mě byl tedy krokem najít konkrétní podobu, jak vyjádřit svoji občanskou zodpovědnost.“