Josef Maňák

„My jsme s mým budoucím švagrem utekli z Prahy. Nebyli jsme na koleji. Bydleli jsme na soukromém bytě, tak jsme okamžitě utekli a schovávali jsme se na půdě mlýna v Litvínovicích. V jedné budově nahoře jsme byli schovaní. Holky nám tam nosily jídlo. Když to potom utichlo, tak jsme se samozřejmě dostali ven. Proto jsme taky nebyli s těmi studenty zavření.“

„Jeden z esesáků měl ohromný furunkl tady vzadu [na krku] a ten [německý doktor v táboře] ho kurýroval nějakými mastičkami. Rovnou, když se zeptal ten Wiener, co s tím, tak jsem já a ještě nějaký doktor, to byl Žid z Olomouce, řekli: ,Jedině operovat, jedině uvolnit.‘ Tak jsem dával narkózu a ten kluk, to byl už hotový doktor, to zinscenoval. Čili jsem získal u toho gestapáka, který velel, určitou důvěru.“

„On byl sledovaný, my jsme byli všichni sledovaní estébáky. Teďka tomu náš táta nevěřil. Tak já jsem říkal: ,Hele…‘ - my jsme bydleli v téhle ulici a kolmo na ni byla Široká, ,… támhle v Široké ulici je auťák, v tom jsou dva chlapi s barety, to jsou estébáci, a ti nás hlídají.‘ Jelikož bylo vidět akorát na náš barák. Nebo třeba stálo auto těsně u vedlejšího baráku, ale na kolejích tramvaje. Tak já jsem jednou říkal tátovi: ,Hele, tady jsou estébáci. Zrovna v tomhle [autě].‘ Takže potom šel k těm dvěma chlapům, co tam stáli, a říkal jim: ,Jestli čekáte na mého syna, tak odjel do Trhových Svinů k vdané dceři a vrátí se dneska…‘, já nevím, ,… do šesti hodin.‘ Takže potom tam nikdy nestáli.“

„Tam byl ze začátku strašný hlad, strašný hlad. Teprve na Vánoce jsme mohli dostat nějaký balíček z domova. Jinak na začátku byl hrozný hlad. Takže jsme kradli. Tam bylo uvnitř pole (…) fazolí, tak jsme to ukradli a vařili jsme alespoň fazole, abychom se trochu najedli.“