„A maminka nebyla doma, ta šla tenkrát pro mléko, a když přišla s tím mlékem, měly jsme s babičkou strašnou radost, protože to bylo něco tak spontánního – prostě jako revoluce. Pak nevím, zda to bylo po obědě už, ale přišla armáda na náměstí.“ - „A to jste viděla?“ - „Ano. Nemám možnost to s nikým konzultovat. Ti ale nedělali vůbec nic a nebyli tam dlouho a odveleli je. Ti kluci byli totiž zřejmě s těmi dělníky a to velení nebylo na to připraveno, a jak víte, potřebují rozkazy, co mají dělat a tak dále. Takže odešli a pak přišla milice. Pak se to rozprášilo, pak byla ta událost u Masarykova pomníku, to vím jen z doslechu. K večeru přišla milice na celé náměstí. Kde je honem sebrali, to skutečně nevím, ale ti věrní asi zřejmě nastoupili a ti měli zbraně. Říkalo se, nevím, zda je to pravda, že bylo stanné právo. Ale nikdo nevylezl ven v ten den a ty milice tam hlídkovaly.“
„Já jsem to tedy taky nepodepsala. Vymluvila jsem se, že politice tak moc nerozumím, ale že si nemyslím, že je to v pořádku, že je to špatně. Ale asi mě zachránilo, že tomu nerozumím.“ - „Nevyhodili vás?“ - „Vyhodili, vyhodili mě. Měla jsem přejít do jiného závodu, ještě s kolegou. Já jsem ale byla v jiném stavu. Takže mi řekli, že musím odejít. Dala jsem jim papír, že jsem v jiném stavu, takže mi udělali tu milost, že mě dali do kuřácké kanceláře a to nezapomenu svému šéfovi, se kterým jsem byla vždycky zadobře, nebyl komunista, ale tak se snažil, že mě dal mezi kuřáky. Já jsem nikdy nekouřila, byla tam snad jediná kuřácká kancelář, kde byli nikotýňáci, kteří prostě museli kouřit, a tam mě v jiném stavu přendali. Nemuselo to být. Dělala jsem úplně to samé, jen to prkno mi přendali vedle do kanceláře. Řekla jsem, že jsem v jiném stavu, že mi to dělá špatně, ale oni řekli, že v pracovním řádu nikde není napsáno, že by žena v jiném stavu neměla být s kuřáky v kanceláři.“
„Chodila jsem do čtvrté třídy a měla jsem to štěstí, že jsem měla angínu, takže jsem byla doma. Koukala jsem na ty události z okna. Bylo to spontánní. Najednou začaly chodit na náměstí šiky Škodováků v montérkách. Většinou to byli dělníci. Shromáždili se i na náměstí, tam někdo mluvil a já jsem na to koukala z toho prvního patra. Chtěla jsem být na balkoně, ale to mi nedovolili, jednak protože jsem byla nemocná, babička mi to nedovolila, ale hlavně říkala: 'To nedopadne dobře, bude se střílet.' No, tak jsem se taky bála. Pak někdo zavelel: 'Jdeme na radnici! Jdeme na radnici a tam jim ukážeme!' Za chvíli – nevím jaký to byl okamžik – skutečně padaly busty z radnice. Taková mladá dívčina tam vždycky něco pronesla. Vyhodili busty, pak vyhazovali různá akta. Neplenilo se nic, ale lidi byli tak zoufalí nebo naštvaní, že šli dokonce i do věznice do Dominikánské ulice a tam vyplenili celý archiv.“
„Najednou tam přišel strejda, pak pan Vobořil a přinesli velké množství krabic a organizoval to. Pan Vobořil – my jsme se přátelili, prostě byl taková spřízněná duše. Je vystěhovali taky, ale asi až týden po nás. Teď nám pomáhal. Byl úžasný. Oni si s tatínkem tykali a on říkal. 'Nejste první. Už pomáhám po několikáté a už v tom mám praxi. Ne, to nemůžete tak, to musí sem...' Opravdu to zorganizoval, že když druhý den přijeli vojáci, kteří nás stěhovali, měli jsme už všechno zabalené. Co bychom neměli zabalené, muselo by tam zůstat. Co mě trápilo, a měla jsem starost, bylo, že jsme měli ve sklepě uhlí. Uhlí tenkrát bylo na příděl, ale my už jsme žádný příděl nedostali. Neměli jsme čím topit. Za zahradou naší babičky se vykácel les a tatínek tam chodil na pařezy. V zimě byl mráz, a když jsme měli topení na dva dny, tak jsme byli šťastní.“
„Některé muže pozatýkali záhy nato.“ - „Ano, hned večer. Můj strýček dělal strojvedoucího ve škodovácké mašince a byl velký komunista. Velký. Chtěl to nějak napravovat, byl u toho pomníku a oni ho sebrali. A nebylo mu nic platné, že byl komunista a že to chtěl napravovat – to mohl říct každý. Než došlo k tomu, aby se všechno identifikovalo, přišel o čtyři zuby. Asi ho hodně mlátili. On ale jako správný komunista o tom nikdy nemluvil. Jen teta nám říkala, že přišel úplně zubožený.“
„Když jste chodila na tu jedenáctiletku a byla jste v tom posledním ročníku, začaly být zase problémy kvůli vašemu buržoaznímu původu.“ - „Musel být posudek z uličního výboru. V uličním výboru to samozřejmě všechno věděli, ti lidé. Byla tam jedna taková stará paní, a ta si dávala záležet na tom, aby tam nepřišli lidi, kteří nemají dost horký vztah k režimu. Napsali na mě posudek, ve kterém popsali všechno o tatínkovi, o mém původu i o mně. Byla jsem tam tak krátce, nikoho jsem ještě neznala, každého v baráku jsem zdravila, ale vykreslili mě, jako že jsem povýšená, drzá a nevím co ještě. Když si to přečetl náš pan ředitel, tak to bylo jasné.“ - „A co to potom pro vás tedy znamenalo?“ - „Já jsem řekla, že neodmaturuji. Když nemůžu studovat dál, tak k čemu je mi maturita. Ten náš třídní šel dokonce i za rodiči, aby mi domluvili, abych odmaturovala, že se třeba časem do nějaké školy dostanu. Takže rodiče mě v podstatě prosili, abych odmaturovala. No, nepostavila jsem si hlavu a jsem ráda. Odmaturovala jsem a šla jsem do továrny.“
Anna Maňasová, roz. Zdráhalová, se narodila 31. října 1942 v Plzni do rodiny úspěšného výrobce sportovních potřeb Josefa Zdráhala a jeho ženy Anny. Otec pamětnice byl vyučený kolář, vypracoval se od píky. Ještě před válkou postavil výrobnu v Černicích, prodejnu lyží měli v Plzni, kde bydleli. Válku prožili v Třemošné, kde se cítili bezpečněji. Po válce otec koupil činžovní dům s nájemníky na Náměstí Republiky v Plzni, který zrekonstruoval. V roce 1949 mu komunisté podnik vyvlastnili, poté stěží našel práci ve Škodovce jako natěrač jeřábových konstrukcí. Do bytu jim pro nadměrné metry nastěhovali cizí rodinu. V roce 1953, po demonstraci proti měnové reformě v Plzni, v rámci represí komunisté Zdráhalovy vystěhovali z bytu mimo Plzeň. Nikdo z rodiny se přitom demonstrace ani nezúčastnil. Zdráhalovi se opět uchýlili do Třemošné do jedné místnosti, kde byli nuceni žít v nevyhovujících podmínkách až do roku 1961, kdy se opět směli vrátit do Plzně, do svého původního, rozděleného bytu. Anna se shodou šťastné okolnosti dostala na střední školu s maturitou, ovšem z kádrových důvodů se na vysokou školu mohla přihlásit až poté, co prací v továrně získá „dělnický“ původ. Vystudovala Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni, obor jaderná energetika, poté až do důchodu pracovala ve Škodovce jako konstruktérka a projektantka. V roce 1967 se vdala za Bohumila Maňase, vychovali dvě děti. V devadesátých letech získali činžovní dům v restituci zpět. Anna Maňasová zemřela 24. září roku 2022.
