Mgr. Olga Mandová

„Kromě toho, že jsem studovala, se někteří z nás přihlásili na kurzy Pražské informační služby. Mě to velice zajímalo, já jsem studovala ruštinu a dějepis na filozofické fakultě, takže průvodcovat po Praze byl pro mě určitým způsobem takový malinký sen. Absolvovala jsem všechny kurzy a říkala jsem si: ‚Z toho dějepisu se vlastně připravovat nemusím. Hlavně abych věděla všechny památky, kde co je, a tu historii k tomu.‘ Na to jsem se připravovala. Šla jsem ke zkoušce a dostala jsem téma druhá světová válka. Začala jsem tím, jak bylo přepadeno Polsko z jedné i druhé strany. Ta komise zkameněla. Byli naprosto konsternováni, co jsem to řekla. Já jsem ještě chvilinku pokračovala. Pak jsem pochopila, že to opravdu asi v žádné učebnici není, a odstoupila jsem od zkoušky. Tehdy za mnou přišla jedna z těch dam, které byly v komisi, a řekla mi: ‚Udělala jste velice dobře, že jste od zkoušky odstoupila, protože my bysme museli toto všecko napsat na vysokou školu a vy byste z ní letěla.‘“

„Já ruštinářka a kolegyně z občanské nauky jsme vedly stávkový výbor. Takže naprosto absurdní. Chodily jsme po demonstracích. Co bylo potřeba do rána přepsat, se přepisovalo. Kolegyně mi to diktovala a já jsem to psala nebo jsem to psala sama a ráno zase honem rozšířit. Aktivně jsme se účastnily všech těch dní. Jsem hrdá na to, že právě studenti tohoto učňovského střediska šli, už nevím, který z těch dnů… Řekla jsem jim: ‚Vemte vlajku!‘ Nesli vlajku a šli Vinohradskou třídou a ta vlajka z tohoto učňovského střediska byla vyvěšena na budově Československého rozhlasu. Na to jsem strašně hrdá, protože jsem si říkala: ‚Jo, to je správný.‘ Já jsem těm studentům... my jsme těm studentům něco vtiskly a oni šli a tu vlajku tam předali.“