Mě tenkrát zavolali, že mě volá nějakej civil. A říká: „Co tomu říkáte, že budete mluvit za čtrnáct dní na Václavským náměstí?“ Já jsem říkal: „Co tam budu dělat?“ „Jste si to zasloužil, budete propuštěnej.“ Já povídám: „Já už jsem toho slyšel o tom propouštění, mně tady nikdo neubližuje, mně tady nic neschází.“ Já jsem nevěděl, jestli to není provokace. On říká: „Já jsem opravdu hlavní prokurátor z Karlových Varů. Komise to rozhodla, vy si to zasloužíte, za poctivou práci. Už jste dělal dost dlouho, tady máte doporučení, že jste dobře pracoval.“ Tak pak jsem byl propuštěnej, brzy nato.
To bylo čtrnáct dní, korekce znamenala čtrnáct dní, chleba a vodu, třetí den poloviční stravu, na to měl [velitel tábora] právo na čtrnáct dní udělat. A po těch čtrnácti dnech, aby to vylepšil, tak udělal ještě jeden barák, kterej obehnal drátama, okna zadrátoval. A to bylo další, tam dával ty, co nemohl dávat do korekce, tak je nechával tam. To jsem byl zrovna v tý třídírně rudy, a protože když se třídí ruda, tak je potřeba mít mlíko – to je protijed, tak mně tam to mlíko nosili kluci tajně. Tajně vždycky, my jsme se těch drátů nebáli – to píchá, tak to píchá. Tak se rozrazej dráty, dal mlíko a zas to zadrátoval. Hlásil jsem to v tý třídírně: „Pani vedoucí, já to nemůžu dělat, mně se točí hlava. Já nemám mlíko, mě dal z korekce náčelník ještě do trestního baráku.“ „On sem přijde pan závodní, tak mu to řekněte.“ Závodní inženýr to byl, Odikase se jmenoval, gruzínec, byl z NKVD samozřejmě. „Tak mu to řekněte.“ Já jsem mu to říkal, že to nemůžu dělat. On říkal: „Já to zařídim.“ Já jsem přišel na tábor, náčelník volá: „Vy jste si na mě stěžoval!“ Já povídám: „Já jsem si nestěžoval, pan závodní se mě ptal. Já jsem mu říkal, že potřebuju mlíko.“ „No jo, tak sis stěžoval. A já vás pustim, až budu chtít.“ Já povídám: „Nojo, až budete chtít.“ Jenže druhej den jsem byl venku. Oni se jich báli, to bylo něco – ty Rusáci to tam vedli vlastně.
Když to našli, tak to samozřejmě dávali tomu osvětáři. Všecko, co našli, jemu to dali do kanceláře na stůl. Kluci za mnou přišli: „Hele, oni nám sebrali Bibli. A ty se znáš s tim Šámalem.“ Já řikám: „No jo, a co vám sebrali, Bibli? Ale to není moje. Kdyby byla moje, tak by mi to dal.“ „Tak je to tvoje, my ti jí dáme. Je to tvoje Bible, tak si tam pro ní dojdi.“ Tak jsem šel za nim do kanceláře. „Mladej, kdy budem malovat ještě ten druhej pokoj? Taky jak se máte? Že se nestavíte? Přijďte si popovídat.“ Já jsem mu vyprávěl vtipy o policajtech taky někdy. A on říká [já říkám]: „Pane Šámal, oni nám sebrali Bibli.“ „Co to je?“ Já povídám: „To jsou takový modlitby, co se modlej v kostele.“ „A vy se modlíte?“ Já povídám: „Hm.“ „A to se modlíte až teď, když vás sebrali, a dřív jste se nemodlil?“ Já povídám: „Já jsem se modlil dřív taky, ale vás až zavřou, taky se budete modlit.“ Jestli to pochopil nebo to bral jako vtip, já nevim. Já jsem byl drzej strašně na něj, co jsem si dovolil. A on na to neřekl nic a: „Jé, tak tady to je ta kniha, tady nahoře! To je vaše, tak si to vemte. A schovejte si to pod podhlavník, ale nescházejte se nikde, půjčujte si to tak vzájemně!“ Osvětář, kterej to měl vlastně zabavit!
„Když jsem čekal na soud na Pankráci, chodili jsme každý den na dvůr na procházku. Nemocní chodili uprostřed v malém kruhu, zdraví ve velkém dokola. Byl tam před popravou taky komunista Kalandra. Chtěl jsem si s ním jako mladý popovídat, bylo mi divný, že je komunista a že ho popraví. Protože jsem byl v jiné řadě, zastavil jsem se a zavazoval si tkaničku, dokud mě nedošel. Ptám se: ‚Jsi pořád komunista, i když jsi odsouzen k popravě?‘ Říkal: ‚Já jsem komunista a jako komunista budu popraven. Ale nesouhlasím s tím, co dělají.‘ Bylo to pro ně prostě náboženství.“
„Když se čekalo, že budou Vánoce, předpokládalo se, že se lidi budou po pracovní době scházet na barácích. Tak vždycky udělali prohlídku. Na Štědrý den bylo obyčejně plno sněhu. Všechny nás vyhnali na plac, tábor Svatopluk měl asi tak 600 lidí. První dvě řady se musely svlíknout donaha a policajti prohlíželi šaty, jestli nemáme nějaký zbraně, alkohol nebo náboženské knihy nebo zakázanou literaturu. Pak následovaly další dvě řady... Ostatní policajti obsadili baráky, rozřezávali slamníky, jestli tam není něco schovaného atd. To bylo vždycky před Vánocema.“
„Na Mariánské byl nějakej Vašíček. To byl vrchní číšník z Plzně, pak se z něj stal nadporučík. Toho potkat, znamenalo jít na 14 dní do korekce. Korekci představovala betonová stavba s několika místnostmi, kde nebyla lůžka, jenom beton. Netopilo se tam. Obyčejně nás tam dávali v zimě. Dali nám plátěný šaty, aby nám byla ještě větší zima, a deku na spaní. To znamenalo v noci neustále cvičit, aby člověk nezmrzl. Mohl nás tam dát na 14 dní: dva dni chleba a voda, třetí den poloviční strava. V korekci jsem se ocitl asi třikrát. Jednou za to, že když jsme šli na šichtu, kamarád upadl a omdlel. Zvedli jsme ho a na nosítkách odnesli na ošetřovnu. Když jsem se vrátil ze šichty, ozvalo se: ,Odsouzený 07844 Marek Eduard se okamžitě dostaví k náčelníkovi tábora.‘ Nesmělo se jít dovnitř a člověk musel čekat, až zavolá. Nechal vás tam dvě tři hodiny stát před dveřma: ‚Co tady děláte?‘ – ‚Mám nařízeno tady počkat.‘ – ‚Jakou máte směnu?‘ – ‚Noční.‘ – ‚Tak až přijdete z noční,‘ ještě aby mě mohl týrat. Pak si mě zavolal: ‚Tak vy jste milosrdnej samaritán! Odnesli jste kamaráda na marodku.‘ – ,Když kamarád upadne, tak co s ním máme dělat?‘ – ‚Držel hladovku. Měli jste ho nechat, ať ji drží.‘ – ‚O žádné hladovce nevím. Udělali jsme, co je normální.‘ A pak Vašíček říká, že jsme na marodce vedli nějaké zakázané řeči. Hájil jsem se, že jsem nic neříkal. Vašíček na to: ‚Ale ti ostatní mluvili. Měl jste přijít a říct, co se říkalo. Půjdete do korekce.‘ Tak jsem vyfasoval 14 dní.“
„Při mobilizaci jsem byl v Hradci Králové. Dělal jsem poštu. Nálada byla výborná. Ve dvaceti letech je člověk nadšenej. Taky jsme si nepředstavovali takovou mašinerii, jakou měli Němci. Mysleli jsme si, že je to na pár měsíců. Dělali jsme si legraci: Na shledanou na Hitlerplatze v Berlíně.“
„Jak jste přijali rozkaz k návratu domů?“
„To bylo zlý. Obsadili jsme skladiště zbraní a chtěli jsme zbraně. Až pak velitel pluku řekl: ‚Kamarádi vojáci, musíte věřit svým velitelům. My víme, co je správný.‘ Tak situaci uklidnil. To bylo divoký. Tenkrát se říkalo takový heslo: Dejte nám zbraně, půjdeme na ně! Dneska ale samozřejmě vím, že by to byla bývala zkáza národa. Němci by nás vyvraždili. Myslím, že to bylo správný rozhodnutí. Víme to podle Poláků. Přes ně se válka několikrát přehnala. U nás by to dopadlo taky tak. Když jsme viděli naše letadla – stíhačky 534 – a pak přiletěly německé bombardéry, který lítaly rychleji než naše stíhačky, takže jsme jako letci viděli, že bysme proti tomu byli úplně vedle.“
„I na Mariánské jsme ilegálně dělali skauting. I slib se tam skládal. Praskly na to troje spodky. Jedny bílý, jedny červený a jedny modrý, abychom mohli mít vlajku a slib se skládal na vlajku. Ustřihly se kousky z kalhot, každej obětoval jeden, a sešily se. Když jsme přecházeli z Mariánský na důl Eva, chodilo se malým lesíkem. Tam jsme dokonce zapálili malý ohníček a u ohníčku se slib skládal. Scházeli jsme se v jednom baráku, a přišli za mnou kamarádi, že na světnici bydlí bonzák a udavač. Šel jsem přímo za ním, jestli nás chce prásknout, ať nás práskne hned. Odpověděl, že je skaut a že skauty nepráskne. Že sice spolupracuje, ale že je to jeho věc. Kdyby nás chtěl udat, už by to dávno udělal. Prý se u něj můžeme scházet. Takže jsme byli krytí bonzákem.“
Eduard Marek se narodil 17. března 1917 v Praze. Od mládí se aktivně věnoval skautingu. V roce 1936 nastoupil jako dobrovolník na vojnu k prvnímu leteckému pluku TGM. Po demobilizaci v roce 1939 se ujal vedení rodinné realitní kanceláře. Za války Marek pomáhal svému židovskému příteli F. Reimannovi, za což byl 8. května 1942 zatčen a na několik měsíců odsouzen. Po propuštění nastoupil Marek do firmy BNANAS a. s. v Praze a ilegálně se věnoval skautingu. Jako spojka se aktivně účastnil Pražského povstání. Po válce obnovil svou realitní kancelář a vedl junácký oddíl. Po komunistickém puči v únoru 1948 v Praze společně s přáteli založil odbojovou skupinu „Dr. E. Beneš“, která byla napojena na francouzskou špionáž. Již počátkem roku 1949 však byla skupina prozrazena a Marek byl odsouzen za protistátní činnost ve skupině Richarda Lederera na deset let. Markova manželka byla odsouzena na 11 let a jejich tehdy pětiletý syn Eduard putoval do ústavu v Počernicích. Nejprve byl Marek vězněn v lágru Svatopluk v Horním Slavkově, po dvou letech byl přes Bory transportován do lágru Mariánská v jáchymovské oblasti, kde třídil uranovou rudu. Eduard Marek se z vězení dostal po sedmi letech, v roce 1956, na podmínku. Znovu se ilegálně věnoval skautingu. Po roce 1989 se stal předsedou ORJ Praha 2. Eduard Marek zemřel 22. ledna roku 2022 ve věku nedožitých 105 let.
