„Ale představte si, že jsem tam byl, a nebyl ten tábor nucených prací ani uzákoněný. To znamená, oni ho ještě nepotřebovali ani uzákonit, až teprve asi za půl roku, co jsem tam byl, ho uzákonili a dostal jsem ten výměr, jak jsem vám říkal, kde byl ten důvod napsaný. No dobře, a teď jste se vrátil z tábora nucených prací, ale nikde vás nechtěli vzít. Můj táta, protože byl v pražské železářské, tak měl nějaké styky, tak mě dostal do Libčic do šroubárny. Za čtrnáct dní přišel nějaký posudek, jo, a byl jsem tam nějaký plánovač nebo tak něco, a za čtrnáct dní mi zavolal předseda strany a říkal: ‚Heleďte, tady můžete dělat jedině nádeníka, tady nemůžete být v kanceláři.‘ Tak pak jsem šel, pak mi jeden známý sehnal zase v Tesle flek v kanceláři. Tam jsem zůstal půl dne a za půl dne přišli, že můžu jedině do skladu. Tak jsem pracoval ve skladu.“
„Psali kluci na zeď: ‚Brežněv se zbláznil‘ a takovéhle nějaké nápisy, ale na maloměstě nebylo nic tak jako… Já se pamatuju, že si mě zavolali na národní výbor a předseda národního výboru plakal a držel se za hlavu. A já jsem se chechtal a on říkal: ‚Tobě se to chechtá, ty jsi Sovětům nikdy nevěřil, ale já jim věřil!‘ Tak spousta jich bylo zklamaných, těch lidí z toho komunismu, když viděli… Já jsem zklamaný nebyl, já jsem tomu nikdy nevěřil.“
„Pak jsem chtěl jít studovat práva, ovšem protože dělnická třída zvítězila v osmačtyřicátém roce, tak mě nepustili na vysokou školu, nedovolili mi studovat práva, ale nedovolili mi studovat vůbec nic a 4. října místo na vysokou školu mě odvezli do tábora nucených prací na Kladně. Bez jakéhokoliv soudu, upozorňuji, prostě budu na Kladně, ve výběru pak jsem, důvod mého uvěznění byl, že jsem zavilým nepřítelem lidově demokratického zřízení, zastáncem západní buržoazní ideologie, nebezpečný veřejnosti a je nutné, abych byl izolován a převychován. Takže jsem šel na rok do koncentráku na Kladně.“
Pavel Marek se narodil 4. března 1929 v Praze. Rodiče se rozvedli, když mu byly dva roky, a s maminkou se přestěhoval k prarodičům do Velvar. Zde navštěvoval obecnou školu a v letech 1940–1948 studoval velvarské gymnázium. Po válce založil ve Velvarech skautský oddíl, se kterým zorganizoval čtyři skautské tábory, než jej komunisté v roce 1948 zakázali. V říjnu téhož roku byl poslán do tábora nucených prací v Kladně-Dubí, téměř rok pracoval v Poldovce. Po návratu domů obtížně sháněl práci, směl dělat pouze tu podřadnou. V roce 1950 ho přijali na vysokou školu, kde studoval na veterináře. V roce 1952 ho odvedli na Slovensko na vojnu k Pomocným technickým praporům (PTP), stavěl silnice a kopal v Karviné uhlí. Po návratu z vojny už ho dostudovat školu nenechali. V roce 1957 se oženil, v roce 1961 se mu narodila dcera a o čtyři roky později se rozvedl. V roce 1965 začal dálkově studovat vysokou školu, obor zemědělský inženýr, kterou o pět let později úspěšně dokončil. Vzpomíná na dobu Pražského jara a na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V témže roce svolal na Žofín sjezd bývalých příslušníků PTP. Zaměstnání pak sehnal nejprve v podniku Koospol, kde prodával koně až do Anglie, a později pracoval v podniku Velaz. V roce 1989 se účastnil demonstrací v průběhu Palachova týdne, stejně tak v listopadu na Václavském náměstí a na Letné. Ve Velvarech se angažoval v Občanském fóru, skautský oddíl se mu už obnovit nepodařilo. Opět se angažoval v organizacích sdružujících bývalé příslušníky PTP. V devadesátých letech kandidoval za ODS neúspěšně do Senátu i Poslanecké sněmovny. Se svojí třetí ženou žil ve Velvarech. Zemřel 9. března roku 2022.
