„Ráno jsem se šla k sestřenici rozloučit, říct, že jdu do Rakouska. Bylo pět hodin ráno a řekla jsem si u ní o takovou deku, abych se do ni zabalila, aby mi bylo teplo. Pak jsem řekla, že ještě jednou bych chtěla jít kolem našeho domu, podívat se na něj naposled. Ona šla se mnou až k Dyji a pak mi ukázala, kudy mám jít na druhou stranu. Že se pořád musím schovávat, ať mě nevidí. Potom bude na pravé straně takový lesík, je vidět už zdaleka, jsou tam nahoře vojáci. Já musím utíkat přes les a když budu z něj venku, už budu v Rakousku, na Breinerhofu. Já měla takovou červenou čepici, vůbec jsem na to nepamatovala, že je červená… Pak jsem šla přes Dyji, ležela jsem na zemi a tak jsem se plazila. Myslím, že ten kilometr nebo dva mi trval asi tři hodiny. Dyje byla zamrzlá, ale po okrajích ne, tak jsem se pořád zabořovala. Já jsem však nic necítila, ani mokro ani zimu, bylo mi to jedno. Pak jsem viděla vojáky, šla jsem dál, utíkala přes les a tam už byli lidé. Nevím, co dělali, něco vybírali z takové hromady, cosi bylo pokryté hlínou, aby to nezmrzlo, a tam pracovali. A hovořili česky. Ježišmarja, co teď? Poslouchala jsem, kde asi jsem, mluvili česky, tak jsem myslela, že jsem ještě v Československu. Zeptala jsem se česky, už jsem česky uměla, a oni mi odpověděli německy: ´Sind Sie am Breinerhof.´ ´Jste na Breinerhofu.´ Tak jsem věděla, že jsem v Rakousku. Úplně to bylo, jako by ze mě spadl kámen.“
