„To, co se stalo v roce 1994, potopení remorkéru ‘13. března’, to odhalilo tu nejzrůdnější a nejohavnější tvář režimu, kterému byla lidská bytost lhostejná. Byl to důkaz o tom, že jim šlo o zničení samotné esence lidství. Totiž, nechat jednu loď vrážet do druhé, utopit tak nevinné děti, pozabíjet lidi mimo zraky veřejnosti. Poslyšte, tohle pro mě bylo něco naprosto otřesného. I přes to, že v té době jsem se již účastnil na opozičním hnutí, tahle událost pro mě byla jako rozbuška. Vidět způsob, jakým vláda zavraždila ty lidi… řekl jsem své ženě: ‚Tito lidé jsou vrazi.‘“
„Prostřednictvím společnosti Charita se nám podařilo získat určité množství mléka v prášku a také nějaký prací prášek. Za peníze, které jsme dostali ze Spojených států jsme si také opatřili pračku. A jedna paní, která stejně jako my byla věřící, prala starým lidem prádlo. Jeden den vyprala jedné skupině, druhý den zas další. V sobotu měli všichni stařečci vyprané věci a připravil se oběd a pak jsme se s nimi rozloučili. V neděli jsme nedávali ani snídaně, ani obědy, nicméně fungovalo to tedy od pondělí do soboty. Tyto aktivity se však nelíbily kubánskému režimu. Nelíbilo se to Státní bezpečnosti. Pro mě to byla jedna z těch nejvíce odsouzeníhodných věcí… totiž, vadilo jim, že se někdo staral o skupinu stařečků, kteří nikoho neměli. Vadilo jim, že někdo dává snídani lidem, kteří nemají za co by se najedli. To pro mě byl jasný důkaz o povaze toho režimu. Byl to projev netolerance lidí, kteří se zodpovídali režimu a hájili jeho zájmy, a kteří chtěli zabránit tomu, aby se ti stařečci mohli najíst a mít se aspoň trochu lépe. Takže jsem si řekl: proti režimu, který se vyznačuje snahou potlačit i ty nejmenší projevy lidskosti, proti tomu je zapotřebí bojovat. Musím se tomu postavit, musím to změnit. Tohle já nechci pro svá vnoučata, ani pro své děti, které byly tehdy ještě malé.“
„Z věznice Guanajay mě převezli do Quivicánu. Ze všech věznic, kterými jsem prošel, v Quivicánu byly ty nejhorší podmínky. Jak hygienické, tak co se týče jídla. Přežití zde bylo nejobtížnější ze všech míst, kde jsem byl. Ve stropech byly díry. Občas, když jsem spal, začalo pršet a těmi trhlinami protékala voda do cely, padaly na mě kapky vody. Bylo třeba to ucpat nějakými ponožkami, aby člověk nepromokl. Vodovodní potrubí bylo kontaminované, pravděpodobně děravé, a když se člověk napil, ta voda byla velmi špinavá a ve špatném stavu. Do těla se mi tam dostala bakterie Helicobacter piroli, což pro mě mělo velké zdravotní následky. Hodně jsem zvracel a policii trvalo velmi dlouho, než mě odvezli za doktorem, což učinilo léčbu obtížnější.“
„Podívejte, uvedu jeden příklad… tedy, řeknu několik příkladů. Mám bratra, který pracoval na letišti v Havaně. Z toho letiště ho vyhodili a zdůvodnili to tím, že nebyl dostatečně důvěrnyhodná osoba, jakožto bratr člověka, který byl napojen na americkou vládu a fungoval jako služebník cizí mocnosti… úplná pitomost. Moje dcera šla například ve škole na soutěž ve španělském jazyce… a bylo to opět to samé, rozumíte… opět dcera kontrarevolucionáře. Mé manželce zabraňovali v zaměstnání, aby si brala volno během dnů, kdy jsem se měl účastnit nějakých aktivit. Musela jít do práce, čímž se snažili omezit možnosti našeho hnutí. Pokud jsem se měl účastnit nějaké aktivity v Havaně, byl jsem zadržen na výjezdu z mé vesnice. Během dopoledne mě v určité dny pronásledovali a hlídali. Telefon v našem domě se nedal použít, jelikož byl napíchnutý, aby měli přehled o všem, co si říkáme. Stejně to fungovalo i s dalšími rodinami. Předvolali si je a řekli jim: ‚Podívejte, promluvte s tím člověkem, promluvte s Miguelem. Řekněte mu, že jste sledovali jeho aktivity a že by vás jeho jednání mohlo dostat do nesnází.‘ Ty vystrašené rodiny se mě pak vyptávaly: ‚Migueli, proč tohle děláš, podívej se, může nás to dostat do problémů….‘“
„Nedělali jsme vůbec nic protiprávního, a i přes to byly utlačované a pronásledované naše rodiny, naše děti ve školách, naše manželky v zaměstnání. Zahrnovalo to celou rodinu. Už se nejednalo o boj proti mně, ale proti celé rodině. Totiž, šlo jim o to, aby na nás naše rodiny vyvíjely určitý tlak, a tím nám znemožnily pokračovat v dosahování našich cílů.“
Dokud se lidská mysl neotevře, dokud nepřemůže strach a nepochopí, že jediná věc, kterou tento režim dělá, je omezování jeho možností, nebude možné zvrátit situaci v této zemi
José Miguel Martínez Hernández se narodil 4. srpna 1963 ve vesnici Quivicán, v tehdejší provincii Havana. Studoval ekonomii a mechaniku. Jako křesťan začal navazovat kontakty s kubánským opozičním hnutím, které bylo spojeno s církví. Založil Mariinu legii (Legión de María), organizaci, která pomáhala starším lidem bez prostředků – prala jim oblečení a poskytovala jídlo. Podílel se také na založení Kubánského výboru mírových odpůrců a připojil se k Kubánské liberálně demokratické straně. Během svého seznamování s koncepty demokracie a lidských práv se zapojil do Projektu Varela Oswalda Payá. Věnoval se dokumentování porušování lidských práv a následně se stal jedním ze zakladatelů Projektu nezávislých knihoven na Kubě. Kvůli jeho úsilí o změnu kubánské reality se represálie proti němu a jeho rodině stupňovaly, což vedlo k jeho zatčení a uvěznění během Černého kubánského jara v roce 2003. Byl odsouzen ke 13 letům vězení, z nichž si odpykal přibližně 7,5 roku v několika věznicích na ostrově, včetně Kilo 8, Guanajay, Quivicán a Combinado del Este. Díky spolupráci katolické církve a španělské vlády bylo dosaženo jeho podmínečného propuštění pod podmínkou odchodu ze země. José Miguel Martínez proto odcestoval se svou rodinou do Španělska. V současnosti žije ve Spojených státech.
