Miroslav Marusjak

"To někdo musel ukrást nebo sehnat v práci nějaké blány. Z psacího stroje se vyndala páska, vložila se tam blána, takže když to bylo bez pásky, tak písmenka tu blánu vlastně proděravěla. Koupil jsem si tiskařskou barvu v plechovce, kterou jsme později měli i v lese. Vzal jsem si váleček, co byl na fotky, na kus desky jsem dal molitan, potáhl to látkou, na to tiskařskou barvu, projel tím válečkem. Dělal jsem formát A4, ale měl jsem to jako A5, takže to byly čtyři strany. Položil jsem blánu, přejel válečkem. To jsem udělal tak stokrát, než se to začalo rozpíjet a než se začala trhat blána. No a to byla jenom jedna strana, byla to šílená práce. Měl jsem to rozdělané v pokojíku, teď to ještě kompletovat, vytisknout."

"Přijela auta nebo jsme všichni vyšli ven, bylo nás víc. A začali nás jednoho po druhém kontrolovat - občanské průkazy, začali si je zapisovat, na někoho se podívali: 'Teď máš knír a nemáš ho v občanském průkazu, padesát korun pokuta! A takový věci. V podstatě jsem si zvykl, že když jsem někde vystoupil a měl jsem na zádech batoh, tak už jsem se podle nich snažil být v lese, protože nás automaticky kontrolovali a ptali se, kam jdeme."

„Když byly volby, to bylo taky zajímavé, my se ženou jsme to řešili tehdy celkem inteligentně, říkám: ,Ty jo, aby mě naháněli s urnou po baráku, že jsem nevolil, nebo prostě tak...‘ tak jsme šli vždycky na úřad a řekli: ,Nebudu tady v době voleb, budu mimo. Vezmu si cestovní lístek.‘ Ten jsem spláchl do hajzlu a bylo to vyřešený, že. A babička říkala, že přišla k volbám, šla za plentu, tam (lístek) vytáhla, do obálky naházela svaté obrázky, hodila jim to tam a vždycky říkala: ,Pomož hadovi zpod kaměňa a uštípne ťa.‘“

„Byl tam jeden kluk na tom ohni, to bylo zase na Heřmánkách. On snad i vyhrál nějakou cenu a prostě hrál tam na kytaru – snad nějakýho Mertu, Janotu a nějaký svoje (písničky). A už se tak asi o nás vědělo, tak jsme se tak nějak sčuchli a: ,Ty máš takový pásky.‘ A: ,Ty máš pásky.‘ Byl z Břidličné, tak hned jel se mnou ke mně domů. Dal jsem mu nějaké pásky, že mi něco nahraje. Jmenoval se Holub a vím, že to jsem pak už nějak nedopátral, ale měl problém s estébáky a s těmi páskami. Poslala mi to až pak jeho žena, co už nahrál i pro mě, co měl bokem. (Byly na něho) takové tlaky, ještě měl děcka, on se oběsil.“

„Třeba v osmašedesátém, to jsem byl na táboře, byl to vlastně třetí turnus, Bystřice pod Hostýnem, a vím, že jsem psal domů dopis, osmiletej kluk: ‚Přijeďte si pro mě, bude válka s Rusy.‘ Jak jsem to chápal... a rodiče si nás postupně odváželi. Možná jsem tam byl o dva dny (méně) nebo nevím, o kolik mě odvezli (dřív), než ten tábor vlastně skončil. Ostatní děcka už pak odvezli autobusem, ale rodiče si pro ně i jezdili, že.“