„Dostali jsme se dovnitř, on byl svázaný. Nikdy jsem o tom nemluvil. Zkrácená verze byla jen, že jsme vylomili zezadu skříň, že jsme ji prošlápli. Přesně to bylo tak, že jsme přišli tam, viděli jsme skříň s velkou ocelovou závorou, silnou ocelovou, a na ní velký visací zámek. Říkal jsem mu, kde jsou klíče od skříně. Řekl, že je má jen velitel, to byla jasně blbost. Jestli on měl službu, on musel být schopný se ke zbraním dostat. Neexistovalo, že by přišel velitel a otevřel. Měli tam samopaly a hlídka k nim musela mít přístup. Prý velitel… Řekl jsem Janatovi: ‚Podíváme se po klíčích.‘ Říkám Janatovi, ať se podívá do stolu. Začali jsme se dívat po stěnách, jestli tam nejsou klíče. Viděl to, ze začátku. Řek, že je má velitel, a viděl, že mu nevěříme, že je hledáme. Měl jasný úmysl, nechtěl nám říci, kde klíče jsou. Jestli je měl v kapse, jestli je měl v šuplíku a někde visely... Kdyby ráno přišel velitel a ostatní, řekli by mu: ‚Jak to, žes jim dal ty klíče?‘ Když jsme se nespokojili s tou odpovědí, že je má velitel, řekl: ‚Povalte skříň a rozšlápněte ji zezadu.‘ Druhý den by vypadal líp, že nám klíče nedal. Soudruh nám poradil, aby vypadal před ostatními líp. Povalili jsme skříň, prošlápli ji, vytahovali jsme samopaly ven, Janata je nosil do auta. Já jsem mezitím tohohle sokola uspal chloroformem, pak jsem ho podřízl. Ovšem to nebylo tak jednoduché, kudla byla tupá jak motyka. Měl jsem to nakonec vědět. Já jsem, jak bych to řekl, stahoval jsem králíky a zabíjel zvířata. Věděl jsem, co to vezme, jak proříznout šlachy nebo vazivo, že nástroj musí být ostrý. A tohleto byl lovecký nůž, ale nebyl správně nabroušený. Šlo to těžko, ale když jsem se do toho dal, tak jsem to dokončil. Pak jsme zavřeli a šli jsme pryč.“
„To už jsem měl partyzánský výcvik, učili nás, jak zabíjet. Dát mu ocelové lanko kolem krku a uškrtit ho. Další způsob byl člověka praštit, povalit ho na zem a kopnout ho do hlavy, do spánku. Šlápnout mu na krk nebo ho podříznout. Ukazovali nám to, bylo to jako odstranění hlídky. Zezadu ho chytit levou rukou, když byl člověk levák, tak obráceně. Zacpat mu ústa levou rukou, aby nemohl vykřiknout. V pravé ruce nůž, píchnout mu ho pod chřtán a říznout dopředu a přeříznout mu ty tepny a přeříznout mu ten chřtán. Potom levou rukou zatlačit dolů, aby nebylo slyšet chrčení krve, dobře to bylo vymyšlené. Ale instrukce nebyly úplně dobré, chlapec, co nás to učil, to znal jen z teorie, neměl s tím určitě zkušenosti. Říkal jsem si, co dělat: Praštit ho přes hlavu, nebo kopnout ho, nebo šlápnout mu na krk? Nejdřív ho vyzvat, aby se vzdal po dobrém, uspat ho chloroformem, aby se vyloučil zápas. Jak člověk vidí, že je napadený, začne se rvát a bránit. Bylo zapotřebí zabránit odporu, nejlepší bylo nechat ho vzdát, uspat ho a zabít. Kopnout ho do hlavy, šlápnout na krk nebo podříznout. Řekl jsem si, že si to chci s podříznutím vyzkoušet, jak to bude fungovat. Měl jsem lovecký nůž, taková dýka, parádní lovecký nůž, na ostří byla vyrytá nějaká scéna lovecká, vzal jsem si ho s sebou na opasek a šli jsme na to.“
„Pak [Němci] ustupovali od Kolína skrz bor, to byly tam za Labem mokřiny a pak písčiny, vyvýšená půda. To byl bor, samé borovice, a tím vedla cesta, dost pěkná dálnice, myslím betonová. Za tím borem byla z nějakého důvodu dost prudká zatáčka, borový les byl vyvýšený nad mokřinami u Labe směrem k Poděbradům. Bylo ta na náspu, taková zatáčka. Nebyl jsem u toho, když se to stalo, přišel jsem tam až později. Útočné dělo německé jelo a zřejmě sjeli z cesty, jestli byli ožralí nebo to nezvládli... Ze svahu se to převalilo dolů a skončilo to dolů břichem, ta věc. Teď to začalo hořet a vybuchovalo to. Vedle byla vyhozená mrtvola, chlap do černa spálený. Torzo, urvané ruce, hlava urvaná od čelisti nahoru. Bylo to úplně černé, hlava urvaná. To tam leželo několik dní.“
„Největší šupáci, pamatuju si pár takových kreténů, se dostávali k moci ve městě. Ty najednou byli úžasně důležitý. Bylo to taky vidět na jejich chování, jak byli nafrněný. Když o tom mluvím, tak si na to vždycky vzpomenu, ukázalo mi to jednoznačně, co znamená nástup. To byla pro mě význačná věc, to pro mě byla charakteristika režimu a lidí, co u toho byli. Jeden člověk měl bratra v Americe, když se po válce tady rozjel průmysl a začali dělat znovu osobní vozy, poslal mu jeden z prvních poválečných vozů, chevrolet, ohromnou nablýskanou káru, to bylo něco. Amerika, takový kolos, jezdil s ním po Poděbradech, každý ho obdivoval. Pak jsem slyšel, že ho vyzval městský národní výbor a řekl, ať ho odevzdá k použití městskému národnímu výboru. Řekl jim asi, ať si trhnou nohou, a najednou milý člověk zmizel a národní výbor jezdil jeho autem. Co se s ním stalo, nevím, možná skončil ve vězení. Tak to bylo.“
„Pamatuju se, jak se šli koupat do Labe, pramice na Labi a hromada nahých Rusáků na loďce. Jeden z nich spadl do vody a začal se topit, neuměl plavat, smáli se mu, strašná sranda. Smáli se mu a nechali ho utopit. ‚Nas mnogo,‘ to bylo jejich heslo: ,Eto ničego, nas mnogo.‘ Absolutně lidský život bezcenný... Pamatuju se, jak u hospodářské školy byla utábořená jednotka. Seznámili jsme se s nimi, jeden měl až k lokti hodinky, jedny vedle druhých. Tak se ho ptám, kdo je měl? Germánec, a nechtěl mu je dát, tak vzal šavli, useknul mu s nimi ruku a vzal si hodinky. A nešly, ani nevěděl, že je musí natáhnout.“
„Odsloužili jste kolik let v americké armádě?“ – „Odsloužil jsem pět a půl roku a kluci pět.“ – „Z armády jste odešli, jak je popsáno v literatuře, že nebyla naplněna vaše očekávání, že dojde ke střetu.“ – „Nic se nedělo, odešli jsme, byl zrovna konec korejského konfliktu a Vietnam byl v nedohlednu, žádné problémy tam nebyly, z armády jsme chtěli odejít, že žádný konflikt nebude, vojančení v mírové armádě se nám nelíbilo.“ – „Kdyby vypukl konflikt ve Vietnamu dřív, zůstali byste tam, byla by pro vás motivace Vietnam?“ – „Rozhodně bychom tam zůstali. Jak jsem v roce 1959 šel z armády, zakrátko nato jsem onemocněl. Měl jsem cukání dát se zpátky do armády, byl jsem už na hranici, dost starý a začínal bych od píky. Nebyl jsem armádní materiál, byl jsem marod.“
„To bylo v Bartolomějské, nikdy jsem nedostával tak velké nakládačky, nebylo to takové zacházení, jako co se odehrávalo v Domečku [mučírna na Hradčanech, ed.]. V Domečku to bylo jiné, tam vojáky vyslýchali, to nebyly výslechy, snažili se z nich vymlátit, co chtěli slyšet. Potom se opravdu do nich obuli, po dobrém jim to skoro nikdo neudělal, aby jim řekl, co chtěli, a přiznali se k něčemu. Už měli plán, když tam vodili vojáky ze západní fronty a svobodovce a: ‚Přiznej se k velezradě!‘ I když nic nikdy neudělali a proti nim nehnuli ani prstem. Řezali do nich tak dlouho, lidi se samozřejmě nechtěli přiznat. Já nic takového neměl, protože se na mě nesnažili nic vymyslet, na mě nic neměli. Byl jsem obyčejný kluk, ale kdyby mě použili jako mladé lidi v nějakém procesu, takových byla fůra, přihodit je k procesu, to potom – pomoz vám pánbůh, to je pak začali mučit. Ale normální vyšetřování, na to neměli, to bylo béčkové. To nebyli žádní zkušení policisti, to byli rychlovaření vyšetřováci, v nějakém několikatýdenním kurzu jim řekli, jak se chovat, to je to učili, nějaké šablonové otázky. Řekli jim, jak se chovat, jak se ptát, potřebujeme, aby se vám tam přiznal k tomu nebo onomu. Tak se do vás opřeli. Ale stejně to žádná legrace nebyla. Měl jsem výslech čtyři dny a čtyři noci. Čtu pořád, jak lidi vykládají, ten nebo onen, kdo je vyslýchal, jména, Grebeníček. Dodneška nevím, jak se ti chlapi jmenovali, oni se vám nepředstavovali. To byl pan referent, říkal jste mu: ‚Pane referente.‘ Bylo jich pět, to byl tým. Jeden vám domlouval, otcovsky. Jeden byl přísný, jednomu jsem říkal řezník. Chytil mě u krku a mlátil se mnou o zeď, zarýval mi klíče a prsty pod čelist a dloubal mě do žeber, kopal do mě a šlapal mi na nohy a všelijaké takové maličkosti.“
„Vězňů kolem mě bylo několik druhů, státní političtí, retribučáci – kolaboranti s Němci a zločinci, zloději půdaři a lupiči, tyhle skupiny. Kdo byl kdo, se nedalo říct, každý mohl cokoli nakecat. Zločinci se nesnažili vystupovat mezi námi jako političtí, nechtěli, aby s nimi někdo zacházel jako s politickými ze strany stráží. Retribučáci tam byli už od konce války, byli zabydlení, měli zvláštní postavení, drželi spolu a věděli, jak to tam chodí, to byla taková zvláštní třída. Přidělili mě k nim na Mariánské, kde jsem dělal tesaře, dva retribučáci tam byli a jeden Čech, nějaký Josef, vím jen jméno, ne příjmení, byl prý lesník. Měl vyšší trest, nevím, zač seděl. Moc jsem se s lidmi nebavil. Pamatuju si jména dvou retribučáků, Hanousek, v knížce od Čvančary jsem se dočetl, že to byl nějaký velký hajzl a hodně spolupracoval s Němci. Pak tam byl Rýdl, Hanousek byl starší dědek, měl fajfčičku, takový dědoš, ale nekouřil. Rýdl s Josefem nevím, za co tam byli. Ale byli na poměry tam vypasení, zvláště Josef vypadal velmi vykrmený, jinak byli vězni vyhublí, protože tam nebylo dost jídla.“
„Další rok to bylo ve dvou lágrech na Jáchymovsku. Po soudu na Pankráci jsem šel na společnou celu, pak autobus a odvoz na Jáchymov. Kam jsem jel, jsem nevěděl. První šachta byla Prokop, osmička, jeden z větších táborů. Byl jsem tam nějakou chvíli, pak mě přemístili na Mariánskou. To byla myslím šachta čtyřka. Na Prokopu jsme chodili pěšky na šachtu, tam byl koridor z obou stran dráty, náspy a mezi tím nevyštěrkovaná, nezpevněná blátivá cesta, skoro po kolena bahna, nateklo i do vysokých bot. To bylo jak koryto. Muklové šli těsně na sobě, aby nemohli utéct, kolem stráže a dráty, stráže šly po zvýšeném břehu. To byla radost chodit na šachtu [ironicky, ed.], na Mariánské nás vozili náklaďákem na šachtu do práce. Problém byl v zimě, obzvlášť. Na odvoz po šichtě na šachtu jsme čekali někdy myslím až sedm hodin, než nás odvezli konečně zpátky. V létě to nebylo tak zlé, ale v zimě vyjel člověk úplně mokrý, měli jsme sice fáráky, gumované obleky, jenže byly dobré jen pár dní. Jejich kvalita byla špatná. Přes švy tam to začalo týct, teklo jimi na nás, ve skále na vás všude pršela voda. Člověk se v gumovém obleku potil, nevětralo to v něm, potil jste se, když na vás nepršelo. Šly vám výpary z těla, člověk byl mokrý, vyjel jste ven a byl jste úplně mokrý, jestli pršelo, nebo jste byl zpocený. Venku byla vichřice a vánice, šílená zima v horách. Lítali jsme jak blázni, abychom se zahřáli. Taky jsme se lepili na potrubí, kde byl stlačený vzduch z kompresorovny. Trubky měly padesát centimetrů, byly horké, jak hnaly vzduch do šachty. Na ně jsme se přitiskli, abychom se ohřáli.“
„Přijelo se na tábor, nemohl jsem ani sundat zmrzlé fáráky, i pytlovinové hadry, to bylo všechno zmrzlé. Postavil jste je a stály na podlaze. Ale nemohl jste je sundat, sušit a jít spát. Čekala na mě postel, palanda, štrozok nacpaný slámou, nebyl ale dost dobře nacpaný, bylo v něm koryto. Ponořil se do něj člověk, měl trochu tepla z obou stran, dvě roztrhané špinavé deky. Lezli jsme dovnitř v mokrých hadrech, zaprvé tam byla zima, uprostřed byl jen malý bubínek na topení, dělala se tam káva nebo se na nich opékal chleba. Ale sundat a nechat uschnout hadry nešlo. Sušili jste je a ukradli vám je, aby jim bylo větší teplo. Tak jste spal v nich. A samozřejmě štěnice, barák se hýbal štěnicema, rozsvítilo se v noci světlo a byl červenohnědý strop pokrytý štěnicema. Já s tím neměl problém, já jsem jim nechutnal, jednou mě myslím jedna kousla a dala zprávu ostatním. Vůbec mě nežraly, kluci ale byli oteklí, červení, pokousaní od štěnic.“
„Nejdřív o Chlumci bych mohl říci. Debatovali jsme o tom, než jsme na to šli. Byly dva návrhy, jak příslušníka zneškodnit, co tam měl službu. Pořád se mluví o tom, že jsme chtěli jen zbraně a nechtěli jsme nikomu nic udělat. Tak to není, nás se nikdo neptal, jak to bylo plánované. Zbraně jsme potřebovali, abychom mohli pobíjet komunisty. Jinak se s nimi debatovat nedalo, debata s nimi byla zbytečná. Popravovali lidi, stříleli je na hranicích, na hrubý pytel, hrubá záplata. Šli jsme na první stanici v Chlumci, byla otázka, jestli člověka, co nám otevře, zabít hned, nebo ho vyzvat, ať se vzdá, a zabít ho potom. Kdo tam byl, tak byl určený k likvidaci. Zbraně máme na zabíjení, tak začneme zabíjet ty, kterým je sebereme. Byly dva návrhy. Zastával jsem názor, že lepší by bylo říct mu po dobrém, aby se vzdal. Lidi když nejsou hrubě napadení, nebude tendence se hrubě bránit, raději se vzdají a budou se snažit to vyřídit po dobrém, aby nepřišli k úrazu. Josef říkal: ‚Praštit ho po hlavě, vyřídit ho hned na přivítanou.‘ Dobrá, uděláme to tak, praštím ho ocelovým čepem z tanku T-34, spojovací pás z T-34. To byla pěkně tlustá, čtyřicet centimetrů dlouhá, možná až půlmetrová tyč, silná asi jako palec. Praštil jsem ho tyčí, nevyšlo to, nezabilo ho to ani neomráčilo. Chtěl vystřelit, vytahoval pistoli a Josef ho zastřelil.“
„To je válka a někdo si vymyslel, že [jsem zabil] obyčejného pěšáka. Odkdy se ale střílí jako první generálové? To už dávno není, doby, že vojevůdce byl na čele svých pluků jako nějaký Alexandr Makedonský. Šašci, co to vedou, na ně přijde řada až nakonec. Nejdřív se mezi sebou perou pěšáci, o nás se mluví – o obyčejných pěšácích. My jsme byli taky obyčejní pěšáci. A že jsme měli k nim být shovívaví – ne, podporovali režim a nakonec se ukázalo, že psychologicky to udělalo velké škody. Teďka [říkají], že omámený. Podle mého názoru si žádný komunistický kretén nezasloužil tak lehkou smrt, on byl uspaný a vůbec o tom nevěděl. Oni [komunisti] mučili lidi, řekli jim, že jdou na popravu několikrát, aby ho vyděsili, a poprava se nekonala. Týrali je před popravou, i jejich rodiny. My jsme ho uspali. Myslel si, že se probudí, oznámí nás a popíše, myslel si, že ho uspím, probudil se mrtvý. To muselo být pro něj pěkné překvapení. Že to bylo nelidské, to je účelově řečené, diskreditovat nás. Začnou vytahovat nějakou Ženevskou konvenci a takové blbosti, vraždění zajatců. To nebyla žádná válka. Vraždění zajatců. To byly [komunistické] vraždy a upravili si pro ně zákony, aby to mohli dělat a vypadalo to legálně. Byly to vraždy. A zajatce? Když se to vezme kolem a kolem, účel těch zbraní bylo střílet nepřítele. Na co jsou zbraně? Nechtěli jsme sbírat zbraně. Nebyli jsme sběratelé zbraní, zbraně byly na to, aby se s nimi bojovalo. Chtěli jsme s nimi bojovat. Když to čtu, všelijaký lidi sbírali, shromažďovali zbraně, a zřejmě nešli dál za to, k čemu budou ty zbraně. Až budou s nimi lítat a střílet do vzduchu, až přijdou a osvobodí nás chlapci z USA. To je to, co se stalo v pětačtyřicátém, fůra najednou partyzánů ozbrojených a dělali chytré. To není účel hry, zbraně jsou na to, aby se s nimi bojovalo.“
Komunisty likvidoval bezcitně. V base poznal, jaké jsou mezi nimi zrůdy
Ctirad Mašín se narodil 11. srpna 1930 v Olomouci. Jeho otcem byl známý legionář, armádní důstojník a odbojář Josef Mašín, nacisty popravený v roce 1942. Ctirad měl ještě mladšího bratra Josefa a sestru Zdenu. Matka vystudovala ČVUT, obor zeměměřičství. Zemřela v roce 1956 ve vězení na Pankráci, kam byla převezena z Pardubic, kde si odpykávala pětadvacetiletý trest, k němuž byla odsouzena kvůli protikomunistickému odboji svých synů. Za války se rodina přestěhovala z Prahy do Poděbrad, kde Ctirad Mašín dokončil základní školu. Zažil tam časté prohlídky a rabování bytu gestapem, nedostatek potravin, ale i osvobození města Rudou armádou a drancování ze strany sovětských vojáků. Po válce dostali s bratrem Josefem od prezidenta Edvarda Beneše vyznamenání Za chrabrost. Během války ukrývali dva Židy a uprchlého sovětského zajatce. Ničili také vojenské vlaky a na nich uloženou německou válečnou techniku. Po válce Ctirad Mašín vystudoval Reálné gymnázium v Poděbradech. V té době se o politiku nezajímal, byl členem Sokola, Skauta a hrál fotbal. Přesto vnímal sílu komunistické propagandy, proměnu chování svých učitelů a první mizení lidí v okolí. Ve dnech komunistického převratu v únoru roku 1948 se ocitl náhodou v Praze. Při pohledu na ozbrojené příslušníky Lidových milicí pochopil, že nastává jiná doba. Ta se záhy projevila zákazem Sokola i skautingu, vyhazovy z práce, prvními politickými procesy a popravami. Ctirad proto s bratrem Josefem a strýcem Ctiborem Novákem založili protikomunistickou odbojovou skupinu. Tehdy už studoval na ČVUT v Praze. Zpočátku prováděli menší akce, jako ničení komunistických agitačních skříněk. Aby získali moderní samopaly, přepadli v roce 1951 dvě služebny SNB (v Chlumci nad Cidlinou a v Čelákovicích). Ctirad Mašín při akci v Čelákovicích zabil nožem policistu Jaroslava Honzátka. V Chlumci usmrtil Josef Mašín pistolí policistu Oldřicha Kašíka. Sourozenci se rozhodli odejít na Západ. Ilegální přechod hranic na podzim 1951 jim ale nevyšel. V předvečer odjezdu totiž zatkla Ctirada Mašína, Josefa Mašína a Ctibora Nováka Státní bezpečnost po udání provokatéra. Ve vyšetřovací vazbě strávil Ctirad Mašín jedenáct měsíců. Výslechy za použití násilí a omezování spánku probíhaly v Bartolomějské ulici v Praze. Státní soud v Praze odsoudil Ctirada Mašína za neoznámení trestné činnosti na dva a půl roku vězení. V jáchymovských táborech Prokop a Mariánská těžil v nelidských pracovních podmínkách uran. Odtud ho vysvobodila prezidentská amnestie z konce května 1953. Během Ctiradova uvěznění uloupili Josef Mašín a Václav Švéda výplaty pro zaměstnance podniku Kovolis a Josef Mašín zastřelil při potyčce pokladníka Josefa Rošického. Po návratu z vězení se Ctirad Mašín v létě 1953 podílel na krádeži téměř 100 kilogramů výbušniny donarit v Dole Kaňk a na zapálení družstevních stohů na Prostějovsku. Poněvadž mladým členům skupiny hrozilo povolání na vojnu, rozhodli se k dalšímu pokusu o útěk do demokratické a svobodné západní Evropy. Chtěli se dostat k americké armádě, projít vojenským výcvikem a vrátit se do Československa a vést boj proti komunistickému režimu. Třetího října 1953 využili propustné hranice s východní částí Německa, okupované Sovětským svazem, a zamířili do americké zóny v Západním Berlíně. V patách jim však byla východoněmecká policie i sovětské vojsko a z pětičlenné skupiny dorazili 31. října 1953 do Západního Berlína pouze bratři Mašínové a Milan Paumer. Ctirad Mašín během této anabáze zastřelil čtyři příslušníky Volkspolizei, která na skupinu uspořádala obrovskou štvanici. Další členy skupiny, Václava Švédu a Zbyňka Janatu, zatkla východoněmecká policie a předala je do Československa. Oba skončili i se Ctiborem Novákem v květnu 1955 na popravišti. Bratři Mašínové i Milan Paumer se stali příslušníky americké armády, do komunistického Československa se ale nikdy nevrátili. Působili ve speciálních jednotkách v USA. Ctirad Mašín po pěti a půl letech služby z armády odešel. Až do penze byl podnikatelem. V roce 2008 obdržel od premiéra Mirka Topolánka čestnou plaketu předsedy vlády České republiky Získal rovněž vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky. Ctirad Mašín zemřel 13. srpna 2011 v americkém Clevelandu, ve státě Ohio.