RNDr. Vladimír Mašín

* 1936

  • „Protože jsem měl styk s těmi Sověty, tak jsem tvrdil, že já se nedožiju nějaké změny. Protože když jste s těmi lidmi přišla do styku, tak jste ... Oni trpěli takovým velikášstvím. Třeba mi jeden z nich říkal: ‚Podívejte se, vy nám musíte být vděční, protože my jsme Slované všichni, přátelé, ale vy nám musíte být vděční za to, že vám dodáváme tu ropu. My bysme si mohli koupit nákladní auta na těžbu v západním Německu, ale my si vezmeme tatry, který jsou blbý, jenom proto, že vás máme rádi. Tady si od vás bereme ten uran, ale za to vás tady živíme. To nám musíte být vděční, my vás máme rádi, jste naši bratři, ale nebýt nás, kde byste byli...‘ Takovéhle řeči. A když člověk viděl to jejich myšlení, tak jsem si říkal, že to je navždy, že se toho nedožiju. Já jsem si myslel, že tenhle systém skončí tak, že se dostaneme do takového stavu v Československu, že už pro ně ztratíme význam. Že budou mít dostatek balistických střel na velkou vzdálenost, takže co se týče země, tak pro ně nebudeme důležití. A co se týče výrobků, tak budeme tak zaostalí, že pro ně nebudeme mít význam, takže nás pustěj. Ale toho se já už nedožiju. Takhle jsem žil, to bylo hrozný. Proto jsem z toho byl špatnej.“

  • „Teď jsem byl doma a najednou se začaly objevovat československé prapory, každý je měl schovaný, otec taky, my jsme měli ovšem velikou vlajku z Lovosic, kterou rodiče věšeli na obrovskej barák, takže to bylo přes celý okno a viselo to až dolů. Otec nebyl nějaký řemeslník, tak to nějak udělal a babička to chtěla pověsit, a ono to nešlo. Teď stála na okně v prvním poschodí, já jsem se bál, že spadne, teď to tam rvala, ono to nešlo, říkala: ‚Drž mě,‘ já jsem ji držel za sukně, ale co bych ji udržel, já už ji viděl spadlou. No nešlo to, prostě. Tak jsme nepověsili ten prapor a za chvilku zvonění, veliký zvonění, dva s helmou, pásky: ‚Proč nemáte prapor?‘ Babička říká: ‚Neumím to, pojďte nám pomoct.‘ – ‚Ne, to my nemáme čas, my kontrolujeme, koukejte si to dát do pořádku, všude jsou prapory, vy nemáte.‘ To byly hlídky, co chodily, když byl nálet, a zaháněly lidi do krytu a tak nějak různě se ochomýtaly. Tak tyhle vlastenci přišli, ale když jsme chtěli, aby nám pomohli, tak neměli čas. Všude prapory, my jsme je neměli, otec nikde. To trvalo asi dvě hodiny a už tyhle dva zase chodili, nás vynechali: ‚Sundat prapory, jedou německý tanky, a kde bude prapor, ten rozstřílej!‘ Tak zase rázem vlajky zmizely.“

  • „Bylo úterý asi, takhle jdu, jak jsme se toulali a vždycky narazili na nějakou partu, ke který jsme se přidali. Tak takoví dva o něco starší kluci měli žebřík a zamazávali německý nápisy, v úterý, to muselo být 1. května. Zamazávali ty německý nápisy a měli ten žebřík krátkej, tak říkali: ‚Pojď sem, malej, pojď sem, budeš nám držet tady tu nádobu.‘ Tak jsem jim držel tu nádobu a kolem jeli dva německý vojáci s těma rukama, s ošetřovatelkou a tím na tom vozejku, a chechtali se normálně, vůbec jim to nevadilo. Doma jsem to vyprávěl tátovi – a táta: ‚To je dobrý, že jsi také vlastenec, to seš výbornej,‘ chválil. A já druhej den to říkám Pepíkovi Kozákovi: ‚Já jsem dobrej, já jsem tady mazal ty nápisy,‘ a Pepík: ‚Proč jsi mi to neřekl?‘ zlobil se. No ale druhej den přišel: ‚Člověče, máš to posraný, táta mi říkal, že všichni ti, kteří to dělají, tak jim zastřelí rodiče jejich, a abych se k tomu nepřimíchával.‘ A já si říkal: ‚Jejej, matka nevím, kde je, otce mi zastřelí, babička je stará, jak to bude…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 02.11.2021

    (audio)
    délka: 02:49:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
  • 2

    Liberec, 13.08.2022

    (audio)
    délka: 01:33:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Matku za války zavřeli, protože házela brambory ruským zajatcům

Vladimír Mašín v mládí
Vladimír Mašín v mládí
zdroj: archiv Vladimíra Mašína

Vladimír Mašín se narodil 1. února 1936 v Ústí nad Labem, ale vyrůstal a většinu života strávil v Lovosicích. V říjnu 1938 se přestěhoval se svým otcem – poštovním úředníkem – do Prahy, matka zůstala po záboru pohraničí v Lovosicích, které se ocitly v tehdejší Německé říši. V září 1942 nastoupil do první třídy do pavilonové dřevěné školy na rozhraní Vršovic a Záběhlic, která inspirovala známý film Obecná škola. V srpnu 1943 šel s matkou Marií Mašínovou na gestapo do Litoměřic, kvůli protiněmecké činnosti (pomoc válečným zajatcům) měla jít na dva týdny do vězení, vrátila se z něj však až po konci války. V Praze - Zahradním Městě zažil Pražské povstání a v červnu 1945 se vrátil do Lovosic, kde absolvoval základní školu a střední průmyslovou školu chemickou. Poté vystudoval na ČVUT fakultu ekonomického inženýrství chemického směru a v roce 1962 nastoupil do výzkumného oddělení v Severočeských chemických závodech v Lovosicích. Od roku 1976 pracoval jako vedoucí oddělení chemických analýz v laboratoři Československého uranového průmyslu ve Stráži pod Ralskem. Po sametové revoluci se vrátil do Lovosic, kde pracoval v nově vzniklé akciové společnosti Lovochemie až do odchodu do důchodu. S manželkou vychovali syna a dceru. V roce 2022 žil v Lovosicích. Pamětníka jsme mohli natočit díky podpoře měst Lovosice, Litoměřice a díky podpoře Ústeckého kraje.