"Bylo to takové divné, byly to divné dny. Večer se nikam ven moc nechodilo, jak se smráklo, bylo málem udělané stanné právo, nikdo nikam nechtěl jít, ale my se šli projít po náměstí. Bylo pěkně, neděle, tak že si projdeme náměstí. Jak jsme šli po náměstí - po té 'promce' už to taky moc nechodilo, tak jsme šli prostředkem kuželny, začaly jezdit tanky a auta, rachot a tanky pořád jezdily. Zůstaly jsme uprostřed na kuželně, jak se říká, jak stojí Masaryk, a přešli jsme jen na druhou stranu, kde je Dési. (Teď je vedle Dési obchod, kde se prodávají nově knihy, je tam nově udělaná prodejna knih). My přešly jenom tam, stály jsme u toho obchodu a chtěly se dostat k ASU, že jen přejdeme cestu a jdeme domů, abychom nebyly mezi těmi tanky. V žádném případě, to bylo poseté. Tank zůstal stát před radnicí. Samozřejmě, za těch pár dní tam byla černá vlajka, naše vlajka napůl žerdi, na kuželně bylo napsané 'Ivane běž domů!' a Moskva - tolik a tolik km, ať se vrátí. Prostě všude už byly naštvané transparenty. Jak zůstali stát, začali si osvěcovat tu radnici a mě to nenapadlo... Moje máma stála, my se tam ještě sešli s jednou paní z našeho domu s nějakou paní Chmelařovou, já s maminkou, pan Oštádal, další tři lidi, nějaký starý pán, jedna taková mladá paní... Bylo nás tam šest nebo sedm. Stáli jsme u výlohy, je vysazená ven, ale když se jde dovnitř, do obchodu, vchod je zasazený do takové uličky, to je tam, myslím, pořád. Stála jsem a dívala se, co dělají, a oni si zpívali! Říkám: Oni jsou snad ožralí nebo něco... Prostě všude si to osvěcovali a najednou...stála jsem u kandelábru, pouličního světla, najednou začaly po zemi, jak když máte prskavý kuličky, tak jsem po tom hleděla, říkám: Co to je? To světlo začalo jako když padat. První moment jsem neslyšela, protože řvaly ty tanky, a jenom vím, jak tam ty kuličky lítaly, jak tam něco padalo. Že moje máma mě vzala, táhla mě za hlavu do dveří a jenom na mě křičela: 'Mě ať zabijou, ale tebe ne!' A oni začali střílet naostro. Byl tam hlouček lidí, pan Oštádal - bydlel naproti přes cestu na Žižkově (náměstí), byl krejčí - se opřel do dveří, prostě vylomil nebo rozbil sklo a jenom křičel: 'Utíkejte dozadu, nestůjte za výlohou, utíkejte dozadu!' Ten obchod je dlouhý, bylo tam takové jako když 'účko' a vzadu to byla kdysi vazba knih. Říkalo se tomu KNIHDRUP, vepředu byl příjem knih a vzadu dílna, kde se knihy spravovaly. Šli jsme do té dílny, schovali se za roh a v ten moment začali střílet naostro, to lítalo jako hrom. Jak dlouho to trvalo, nevím, jen si pamatuji, že ten starý pán se tam modlil, bylo mi ho líto. Jeden pán tam pustil - dřív jsme to měli všichni - rozhlas po drátě, to byl takový rozhlas, kde byla jedna místní vlna. Pořád to pouštěl a chtěl vědět, co se děje, že to tam někdo bude hlásit. Ta mladá paní pořád plakala, že má manžela na vojně, to bylo hrozné. V ten moment jsme byli potmě, všude smradu, střílelo se, lítalo to všude. My tam byli schovaní. Já, myslím, nedělala nic, máma pořád plakala a držela mě, ať nikam nejdu. Tak jsme přečkali střelbu, vylezli jsme ven, ale to bylo hrozné... Venku smrad, hrůza, křik všude... Jak je KNIHDRUP, pak je nějaká banka, zlatnictví, vedle je ještě jeden obchod a takový zelený dveře a za nimi byla první oběť. Mladá holka, stála za dveřmi, tak tu zastřelili, jeden pán, jak je banka na Žižkově náměstí – teď vlastně spořitelna - tak naproti, to byl nějaký starý komunista. Zastřelili ho a u Národního divadla zastřelili toho známého, kamaráda, Boháče. Dalších bylo raněných. Ten moment, než jsme vylezli na roh kolem Desi, že půjdeme domů, už přijel autobus sbírat raněné. Začala siréna, na radnici začali hlásit, ať všichni okamžitě opustíme náměstí, že jede další kolona Rusů přes Bučovice, kde se taky naostro střílí. Že zase střílí a pokud máme možnost, ať nejsme na náměstí nebo u oken. Jak stříleli na Žižkově náměstí, když jezdili, jezdili bohužel pořád dokola, protože náš dědeček byl v partě, která, když ti dacani jezdili v tancích, když přijížděli, tak otočili směrovky."