Radomír Matulík

„Jednou museli být kluci po škole a mezi nimi i Tomík Baťa. Tomík Baťa říkal, že on je mladý Baťa, že on nepotřebuje být po škole, že on nemusí umět psát, že on bude mít psací stroj. S panem učitelem Zapletalem se dlouho domlouvali a Tomík Baťa povídal, že uteče a půjde domů. Načež pan Zapletal běžel do sborovny, zavolal Tomáši Baťovi, řekl mu, jaká je situace; ten poděkoval, nastartoval svoji fordku a přijel ke škole, právě když malý Tomík přelézal školní plot. Šéf vyskočil z auta, cestou vytáhl řemen z kalhot, přidržel kluka na plotě a říkal: ,A já su zas starý Baťa a já ti říkám, že budeš chodit řádně do školy, že budeš poslouchat pana učitele, a kdyby tě nechal do noci po škole, tak tam budeš.‘ Vzal kluka, odvedl ho zpátky do třídy a řekl: ,Pane Zapletale, kdyby se to opakovalo, vůbec se s ním nebavte, jenom mně zavolejte.‘“

„Nemáte osobní vzpomínky na svoji spolužačku Editu Baťovou?“ „Pamatuji si jen to, že když jsme jako kluci byli někdy po škole, viděli jsme ze třídy přímo do Baťovy zahrady. Baťovi měli uprostřed zahrady bazén, my jsme seděli po škole a dívali se, jak se Baťovy děti koupou v bazénu, a bylo nám to líto.“