Leoš Mayer

* 1964

  • "To si pamatuji naprosto přesně. To bylo na základce v roce 1976 a pak to opakovali začátkem roku 1977 – běžel pořad Atentát na kulturu, kde se třeli Plastic People a byl to vlastně takový tendenční dokument o tom, jak máničky a tehdejší ‚hašišáci‘, jaké to jsou zrůdy a feťáci atd. Dneska víme, jak to bylo. My jsme si z toho dělali více méně legraci a imitovali jsme a napodobovali různě hlášky, které jsme tam zaslechli. Ve mně to zase nechalo nějaký dojem a už z toho titulu, že vlastně nám tady režim předkládal něco a nějakým způsobem tady někoho ostrakizoval, tak to ve mně vyvolalo pocit, že něco není v pořádku a začal jsem se na režim dívat trošku jinak – skrz prsty a věděl jsem, že režim útočí proti těmto lidem a chtěl jsem se dozvědět pravdu, jak to tedy je. Jestli jsou to opravdu nějací vyvrhelové společnosti, hašišáci, feťáci atd. A nebo jestli je to trošku jinak. A už jsem asi tušil, že to jinak je. Pak vlastně byla Charta, občas jsem si naladil Svobodnou Evropu a slyšel jsem tam různá jména a vlastně proces s kapelou Plastic People byl nějak komentovaný. Pak tam byla i nějaká vězení pro Magora Jirouse a pro Sváťu Karáska a Brabence atd. Tak jsem si říkal, že jestli udělali něco tak strašného, že za to musí jít sedět, tak je něco v téhle společnosti špatně."

  • "Dokonce jsme dělali takovou kampaň na podporu politických vězňů. Tenkrát byl myslím vězněný Standa Penc, Hanka Marvanová, dnešní právnička, Honza Chudomel. Pak tam byla nějaká Alice, ale na příjmení si nevzpomenu. To jsme dostali vlastně od někoho z Prahy, bylo tam asi pět takovýchto jmen a to jsme vlastně celé přepsali a dělali jsme kampaň na propuštění těchto lidí. Dokonce jsme uspořádali pochod na propuštění politických vězňů a šli jsme odněkud z Turnova Českým rájem a nesli jsme dokonce transparenty. Tenkrát jsme dokázali zorganizovat kolem padesáti lidí, kterých nás šlo. Českým rájem, těmi turistickými stezkami jsme nesli transparenty, oslovovali lidi a lidi se pak sami ptali, co to je. Tak jsme jim možná rozdávali i letáky a tady nás kupodivu nikdo nerozehnal, tady na té akci."

  • "Fyzické násilí jsme zažili jen když jsme jeli do Všetat. To byl ten Palachův týden. Říkali jsme si s bývalou manželkou, že to není dobré, že tam bude spousta lidí, spousta policajtů, spousta estébáků a tak a že to asi odneseme. Riskneme to? Ale jo, stojí nám to za to. Tak jsme nasedli do vlaku a vystoupili jsme ve Všetatech a teď vidíme opravdu spoustu uniformovaných policistů a spoustu – už jsme ty estébáky znali, protože většinou měli klobouček, nějakou vestičku nebo bundičku. Říkáme si, že jsme skočili do lvové jámy, ale tak jdeme. Tak jsme prošli tím kordonem. Oni tam vždycky někoho kontrolovali a teď už jsme si mysleli, že už odcházíme z nádraží a že je klid. Zastavila u nás žlutá škodovka, vyskočilo pět týpků a ti nás srazili na zem. Vysypali nám všechno z tašek a dostali jsme obuchem. Pak nás naložili, odvezli na nějaké sběrné místo a tam nás všechny natáčeli na videokameru. A samozřejmě byl výslech, natočili nás na kameru. Museli jsme něco říct, ale to už nevím. Pak nás naložili do autobusu a jak jsou v autobuse dvousedačky, tak každý, koho tam naložili, musel sedět na jedné dvousedačce. Pár nesměl sedět vedle sebe. Autobus se rozjel a vždycky si vzpomněli někde v lese někoho z toho autobusu vyhodili a ten autobus takhle jel. Tak někde u Poděbrad chtěli takhle rozvést mě. Ale já jsem se chytil té tyče před mojí sedačkou a nechtěl jsem se pustit, že bez manželky nevylezu, že ji tam nenechám. Načež celý autobus začal skandovat a ten policajt byl uniformovaný – VB, vytáhl obušek a chtěl mě přes ruce praštit. Celý autobus se vzepřel a něco skandoval. Takže se fakt naštval a vykopl nás oba někde mezi Poděbrady a Chlumcem nad Cidlinou, někde v polích. A my jsme si asi za deset minut chytili stopa, stopli jsme si auto a dojeli jsme až do Chlumce."

  • "Mezi spolusignatáři a kamarády se našlo spoustu lidí, kteří se stali agenty. Je to bohužel smutný, kteří udávali, udávali vědomě. Neznám to pozadí, neznám to, co je k tomu vedlo. A říkal jsem si, jak bych se asi zachoval, kdybych měl v tu dobu děti? Asi nejspíš moje hrdinství by skončilo. Prostě ono je něco jiného být hrdina, když o nic nejde, a když vám můžou šáhnout úplně na všechno. Já jsem žádnou kariéru závratnou neměl, byl jsem obyčejný dělník v depu. Děti ani nebyly na cestě, takže v podstatě já neměl co ztratit. Ale kdybych měl co ztratit, tak nevím. Buďto by mě to nutilo utéct někam na Západ, abych svoje děti ochránil. Anebo bych se stáhnul. A bohužel někoho donutili k tomu, aby udával. Takových lidí tady je hodně. Nechci to omlouvat, ale my neznáme ty důvody, proč to ty lidi udělali, takže já v žádným případě je nesoudím, neodsuzuju, protože ty důvody neznám."

  • "Vyhrožovali, vyhrožovali nám stejným způsobem. Že pro ně není problém nás oba připravit o život, ale proč by to dělali. Takže takové jako vyhrožování – nevyhrožování. Prostě se stavěli do světla, jako by byli ti dobří, že by to mohli udělat, ale neudělají. Takhle to bylo docela komické.“

  • "Naložili mě před šestou ráno, když jsem šel tady na autobus, tak už čekala Volha před barákem tady u Kaplického, že mě jako svezou do práce. Což se nestalo, svezli mě rovnou na Pastýřskou. Tam začali sepisovat protokol, který chtěli, abych jim podepsal, že se nezúčastním těch demonstrací. Když jsem jim to nechtěl podepsat, tak mě hodili na vazbu tady v Liberci. Tam to bylo hrozný, protože tam opravdu po chodbách chodila vězeňská služba s těmi mukly, který řvali. A nějaký komunistický bachař tam na mě řval, dělal na mě oči, žíla mu vystoupila, že se těší, až si mě podá. Načež si mě nepodal, protože jsem tam nějakou chvíli, pár hodin, byl. Po těch hodinách, teď nevím, jestli tři čtyři hodiny, mě odvezli do toho Děčína. Ani v jedné té cépézetce jsem nebyl s nikým, byl jsem všude sám. Nevím, jestli to takhle bylo úplně podle předpisů, ale byl jsem všude sám. I v tom Liberci i v Děčíně. No a v Děčíně jsem se rozhodl, že budu držet protestní hladovku, což mě asi po dnu a něco přešlo. Jsem si říkal, proč já se tady budu namáhat. Jenže oni mezi tím zavolali doktora psychiatra, že jsem jako blázen, že nechci jíst. Jenže já jsem to mezi tím snědl a psychiatr přijel úplně zbytečně. A ještě jim vynadal, že si z něj dělal srandu, že normálně jím."

  • Celé nahrávky
  • 1

    v základní škole Kaplického v Liberci, 27.03.2017

    (audio)
    délka: 39:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Liberec, 25.06.2024

    (audio)
    délka: 01:25:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rocková hudba byla symbolem naší svobody

Leoš Mayer na konci srpna 1984 během tzv. vojenského opušťáku
Leoš Mayer na konci srpna 1984 během tzv. vojenského opušťáku
zdroj: Archiv pamětníka

Leoš Mayer se narodil 2. června 1964 v Liberci, ale s rodiči žil v nedalekém Hrádku nad Nisou. V roce 1977 viděl propagandistický dokument Atentát na kulturu, který na něj udělal opačný dojem, než jak byl zamýšlen, a chtěl se dozvědět více o lidech, na které režim v dokumentu útočil. V roce 1979 stál u zrodu skupiny HRC (Hrádecký rockový cirkus), kde hrál na kytaru. Po dokončení střední školy a absolvování povinné vojenské služby začal pracovat na traťové distanci jako zámečník. V této době poznal Jiřího Fajmona, který na něj udělal velký dojem. Když se blíže seznámil s jeho osudem, rozhodl se vystupovat aktivněji proti komunistickému režimu. V roce 1987 založil s kamarády undergroundovou skupinu UKD (Určeno k demolici) a začal přepisovat a rozšiřovat samizdatovou literaturu. Vedle toho se aktivně podílel spolu s Jiřím Fajmonem na psaní vlastního časopisu Nákup. V únoru roku 1988 podepsal se svou manželkou v bytě Petra Uhla a Anny Šabatové Chartu 77. Od srpna 1988 se účastnil protirežimních demonstrací. V době Palachova týdne v lednu 1989 s manželkou Michaelou odjeli do Všetat. Sametovou revoluci prožíval v Liberci a po pádu režimu se stáhl do ústraní. V době natáčení (2024) žil v Hrádku nad Nisou.