Milada Mayerová

„Vedle té výlevky byly kejvací dveře, můj muž byl uvnitř a sestra taky. Ty dveře se kejvaly, malinko. Já jsem ten kbelík upustila! Vlítla jsem zpátky a říkám: ‚Tady někdo je! Ty dveře se kejvaj!‘ A můj muž mi říká, že mi musí říct, že v tom výčepu byly ubytované tři Němky. Byla to obávaná esesačka a její dvě dcery a mimino. Chytili je v Lovosicích a tak lovosickej národní výbor je tady někde měl dát, než se bude něco dít. Tak je strčil do toho výčepu bývalýho. To bylo 28. září a od prvního října měl Mayer nastoupit na půl roku na vojnu do Teplic. Teď já, moje sestra a miminko - už jsem měla dceru, jsme tam měly zůstat, v tomhle vyrabovaným bytě, jen s tím, co jsme si přivezly a tři Němky, obávaný, naproti v chodbě. Tu starou, tu jsem nikdy neviděla, tu jsem nespatřila okem. Tu její starší dceru, která měla toho chlapečka malýho, tu jsem zahlédla snad dvakrát. Ale s tou nejmladší, té bylo tenkrát osmnáct let, s tou jsem se spřátelila. Docela jsme si rozuměly. Teď přeskočím osmnáct let. Zvoní někdo u dveří, já jdu otevřít, tam byly tři schůdky a ještě dva schůdky, já stojím na tom druhým schůdku. Dole stojí vysoká paní, jak mě uviděla, tak po mě skočila, začala mě objímat a radost velkou, že mě vidí. Takhle sáhla, vytáhla kluka, čahoun dvoumetrovej. To byla ta Eva, ta nejmladší, osmnáctiletá. Takhle jak jsme stáli, tak říká: ‚Saša!‘ Když u nás byli, tak mu byly ty tři měsíce. A ona brebentí něco na toho Sašu a něco na mě, tak jsem je pozvala dál. Bylo mi milý, že se takhle po osmnácti letech přihlásili."

„To byli lidi z Rumunska, z Besarábie a když se schylovalo k tomu pětačtyřicátym, tak oni utíkali před Rusama. Obrovský fronty, co mohli, to naložili na vůz. Ohromný fronty se táhly a naší vesnicí vede hlavní silnice Rakousko - Jindřichův Hradec - Kardašova Řečice - Veselí nad Lužnicí, z východu na západ skrz tu naší vesnici. A když jim padl kůň, že nemohl dál, tak ho někde nechali, kde padl a přijeli do naší vesnice. Bylo nařízeno, že se jim musí vyjít vstříc ve všem, těm národním hostům. A tak se stalo, že v naší vesnici už byli jen dva koně. To jsme tam zrovna s mým mužem byli, bylo tak předjaří. Ještě se bubnovalo, ten bubeník, že jo. A že jedou ti národní hosti, kdo má nějaké potraviny, aby to ihned přinesl do hospody tam k silnici. A poslední dva koně, který byli, byl náš valach a ještě jedněch. Tak ty dva koně, aby tam táta přivedl. Táta říkal, ‚Pro Krista Pána, když teď odevzdám koně, co budeme dělat? Jak obděláme, jak zaseju?‘ Lidi už věděli, že když dají něco dobrovolně, pár vajíček, chleba a tak, tak že nebudou hledat a rabovat. Tak táta odvedl toho koně a stojíme na tom zápraží, všichni strašně smutní. A táta říká: ‚Tady koně jsou k dostání, v těch vedlejších vesnicích, jenže já těch šest tisíc nemám‘. A Mayer, vidím, jak tam stojí, vytáhl šrajtofli, vytáhl šest tisíc, dal je tátovi a řekl: ‚Tady máte na koně a vracet mi to nemusíte‘. To ještě peníze měl! To se valily davy těch národních hostů a naše vesnice byla bez koní.“