Eva Mečlová

„Jeden den takhle k večeru někdo zaťukal a přišla nějaká šarže ruská, oni byli ubytovaní v budově četnické stanice, kluci ve stanech. A přišel s nějakým pucflekem a šel s nimi syn sedláka, který měl statek vedle a v jehož místnosti jsme my bydlely. A oni řekli: ‚Ty budeš se mnou spát. Máš čtvrt hodiny na to, aby usnula, a já pak přijdu.‘ A když ne, tak… ji zastřelí. To byl domek, ve kterém jsme bydleli, a ta místnost měla dopředu dvě okna v úrovni zvýšeného přízemí a moje máma mi přes noční košilku, ona už také byla v noční košili, navlíkla kabáty, dala boty, posadila mě na okno, otevřela okno, skočila pod to okno, teď všechno potmě, říkala mi: ‚Evičko nesmíš plakat, i kdyby tě něco bolelo,‘ tak jsem jí skočila do náruče a ona mě vlekla ulicí směrem na náves, tam byl dům policie, četníků tenkrát, táhla mě škarpou, tam bylo bláto, a za chvilku bylo vidět, že v ulici po něčem střílejí. Máma mě dotáhla na četnickou stanici, protože tam údajně byl někdo, kdo by se nás zastal, táhla mě po schodech nahoru, tam leželi ranění vojáci, asi Rusové. Tam se nenašel žádný četník, máma říká: ‚Tak musíme k tetě Hepové.‘ Tak mě táhla na druhý konec ulice k tetě, vzbudili jsme ji a tam jsme přespaly. Ráno to šla říct četníkům, ti jí řekli, že už to ví, že to nahlásili jejich velení. Postavili je do řady, ale nepostříleli, nějaký trest ale měli. Byla to hrůza a my pak jsme se učili ve škole o našich osvoboditelích, budeme jim vděční a já si vždycky vzpomněla na tuhle hrůzu, která byla.“

„Tatínek se z toho koncentráku už nedostal, protože oni ty vězně z koncentračního tábora na začátku května čtyřicátého pátého roku vyvedli v pochodech do Hamburku do přístavu a tam nalodili na dvě lodi, kde bylo dohromady přes tři tisíce vězňů. Jedna loď se jmenovala Cap Arcona, a to je vlastně doložené, o tom byl natočený film asi před dvaceti lety. A můj tatínek se dostal na tu Cap Arconu a druhý den, nebo jestli to byl stejný den, co je nalodili, tak Angličani, kteří asi nevěděli, je bombardovali. Vězňové byli všichni v podpalubí, gestapáci měli připravené záchranné čluny, a když se někomu podařilo dostat od té lodi a kousek plavat, tak oni byli schopni je střílet ve vodě. Byla to hrůza a masakr.“

„Po válce, když válka skončila, tak tatínek byl nezvěstný, protože tohle se nevědělo. Tatínek byl nezvěstný a maminka jezdila do Prahy na ty různé úřady a zařízení, kde se navrativší se vězňové shromažďovali, a nic se nezjistilo. Protože byl nezvěstný, tak moje maminka ani já jsme neměly nárok na nějaký důchod nebo dětské přídavky, ale to by nebylo to hlavní. Hlavní bylo, že se nevědělo, co s tím taťkou je. A po válce, o tom jsou záznamy, v rozhlase bývalo v neděli vždycky v devět hodin dopoledne takzvaná Živá slova, a tam vždycky někdo vyprávěl své příběhy z války. A jednou, bylo štěstí, že maminka měla ten rozhlas puštěný, tam promlouval E. F. Burian a vyprávěl tohle, jak to bylo s těmi vězni, a pak četl seznam českých spoluvězňů, kteří tam byli. Maminka se sebrala a hned do té Prahy jela a vyžádala si u něho audienci, takže o tom mluvili, on říkal, že ten seznam získal, ale osobně mého tatínka neznal. Z toho velkého počtu vězňů se jich zachránilo jenom přes třicet. Takže aspoň tohle se vědělo. Ovšem na základě toho, když nebyl úmrtní list, nebylo nic, tak zas taky nic.“