Hadis Medenčević

"Když město dobyla armáda bosenských Srbů, byl zaveden zákaz vycházení. Mohli jsme ven jen mezi 8 a 11 hodinou dopoledne, poté bylo město liduprázdné, kromě armády. Jednou jsem v té době vyšel ven, hledal jsem nějakou informaci, něco, co by mi dalo prostě nějakou naději. Pamatuji se, že tam stála skupina vojáků, měli červené barety na hlavě a ukázalo se, že je to nějaké speciální komando. Já jsem tam u toho náhodou stál, když přišel jejich velitel. Říkal: ‚Máte 10 minut, abyste celé město vyčistili, abyste s ulic vyhnali lidi‘. Začali střílet. Netvrdím, že stříleli po lidech, ale někteří padali. Nevím ale, jestli byli zasaženi nebo jen zakopli, ale bylo to strašné. Já jsem naštěstí rychle utekl a schoval se za nějaký barák. Bůhví, co by se stalo, kdybych tam zůstal."

"V průběhu války se rozvinulo něco, čemu se říkalo evakuace. Chorvatská armáda dostala pod kontrolu území se srbským obyvatelstvem. Oni utíkali před stejným strašným režimem a konáním, aby si zachránili život, a jedině kam mohli utéct, byla Bosna. Respektive mohli do těch částí, které kontrolovala armáda bosenských Srbů. Na druhou stranu Chorvati mohli jít z Bosny do Chorvatska. Abychom si rozuměli, nebylo to tak, že si koupíte lístek do vlaku nebo do autobusu, odtamtud nemohla utéct ani moucha. Muselo to probíhat organizovaně a co je ze všeho nejhorší, bylo to pod patronátem mezinárodního Červeného kříže, protože tam šlo vyloženě o obchodování s lidmi. Dostat se na tento seznam vždy znamenalo tučný úplatek místním hodnostářům, důstojníkům a i těm z civilního vedení. Nám se po půl roce podařilo dostat na ten vysněný seznam, do toho autobusu, který nás měl zavézt na hranici s Chorvatskem. Máma mé přítelkyně o tom nikdy nechtěla mluvit, ale muselo to stát spoustu zlata, peníze už nikdo neměl. Na hranici s Chorvatskem, a podotýkám že se bavíme o válečné zóně, všechno bylo rozbourané, rozbombardované. Byli jsme na nějakém mostě, probíhala tam výměna lidí. Mi jsme stáli na té bosenské straně, pak jsme slyšeli důstojníky, byl tam i nějaký civilista, jak se hádají. Slyšeli jsme, jak jeden z nich říká: 'Jak to? My jsme vám přivezli plný autobus civilistů a vy jste nám přivezli jenom 10-15 bab a dědků a tři rakve. Teď se otočíme zpátky a vrátíme se!' Bylo to pro nás strašný, natož že venku bylo plus 40, v tom autobuse bylo jako v sauně. Já jsem byl promoklý úplně na kůži. Pak nás nějak pustili. Když jsme tak poté k sobě kráčeli, musel jsem se ptát – jakou hodnotu má život, jakou jsem měl cenu toho dne? Dvě báby a jedna mrtvola, nebo dva dědci a jedna bába? Kolik za mě inkasovali?"