Jan Melnik

„Papaláši komunističtí jednali v tom závodě, co se mnou. Jedni říkali: ‚Zastřelit na postrach těch Ukrajinců.‘ Druhý říkali: ,To ne, tady v závodě je asi deset procent Čechů. To bysme si rozházeli.‘ Tak zkrátka byly tři možnosti. Buď zastřelit, nebo dvacet pět let na Sibiř, nebo vojenkomat. Zvítězilo to třetí. Jednoho krásnýho dne, to už autoškoly byl konec, už jsem v tom závodě dělal všechno možný, přišel brigadýr: ,Máš tam návštěvu.‘ Hrklo to. Od tý doby beru denně tablety na srdce. To už je řada let. Sebrali mě do sběrnýho tábora, napřed do vojenkomat, kde jsem se vyspal oblečenej, obutej. Na druhej den ráno nás zahnali. Ti, co byli v base a mlátili je: ,Byls u banderovců?‘ – ,Nebyl.‘ No, kdo byl u banderovců, tak ho mlátili. S kým a kde a co. Kdežto mě z toho vyřadili. Já jsem měl jinej paragraf.“

„V noci přišel, vzbudil deset těch novopečenejch rudoarmějců a dal nám lísteček. Přísaha novopečeného vojáka: Já ten a ten slibuji. Dali nám každému pušku, pochopitelně bez nábojů, bez bodáků. Měli jsme si přečíst tu přísahu. Potom zařvat všichni: ,Sloužím Sovětskému svazu.‘ Podepsat. Teď jsme si mohli lehnout a spát.“

„Přišel úředník národního výboru a přinesl doklady, že máme zaplatit sto rublů daň. Soused, nějakej Šmíd, měl asi 12 hektarů a měl taky sto rublů. Tatínek se podivil a povídá: ,Kdepak je nějaká spravedlnost? On má 12 hektarů a sto rublů a já mám 5 hektarů a mám taky sto rublů.‘ – ,Sto padesát rublů!‘ A přeškrtl sto a napsal sto padesát. Jestli do čtrnácti dnů nezaplatíš, tak na Sibiř.“

„Teď jsem šel, koukám – hromádka hnoje přímo na cestě a další dvě hromádky stranou. Říkal jsem si: ‚Někdo vezl hnůj a koně byli slabší, no tak ho shodil tady a tam dál…‘ Přicházím a ono to vstalo. To nebyl hnůj. Byl to bývalý spolužák z té školy z Ivačkova. ,Máš zbraně?‘ Povídám: ,Co bych dělal se zbraní.‘ – ,No, kde jsi byl?‘ Tak jsem říkal to… A najednou ti tam taky vstali a mě jako propustili.“