„Jsme šli lesem, třeba jak se říkalo rusky cepju, a poněvadž Němci byli všude, no tak jsme šli a najednou prostě padl rotmistr. To byl náš velitel. Tak my jsme prošli. Tak někde byli ti zastřelovači. My jsme je neviděli. Tak my jsme prošli, a velitel padl. No, vždycky prostě padl ten velitel. To byl rotmistr. To byl podkarpatskej Rusín. Potom byl kapitán Chlubna. To si pamatuju, ten taky padl.“
„To byly hony na lidi tenkrát do armády sovětské. Lidi nechtěli jít, tak prostě dělali takový hony, jak myslivci dělali. To bylo, koho chytili mladýho, tak do armády na frontu. Tak to jsem nechtěl jít samozřejmě, tak jsem šel tam do té armády české.“
„Začaly na nás ty bomby padat. Já jsem měl vyhrabanou takovou díru. Teď jak to začalo lítat, tak jsem do toho vlezl a teď spadla mina na okraj toho zákopu a tam mě to zasypalo a ohlušilo. Tak už si jenom pamatuju. Měl jsem tam dobrý kamarády jako toho Krobince a tak. Tak mě vyhrabali a táhli mě příkopem vedle silnice až dozadu z té první linie. To vím, že jsem se probral, jak mě táhli za ty nohy tím příkopem. To si pamatuju. A do té vesničky, tam mě zatáhli, kde bylo v takové stodole shromažďování těch nemocnejch, raněnejch. Tak tam jsem ležel. Krvácel jsem z uší a z pusy mně šla krev. No a nic jsem neslyšel. Prostě řvali nebo co. Byl nálet, když jsme tam leželi v tom, a házeli tam bomby. Střílelo na to dělostřelectvo, já jsem neslyšel. Prostě jsem neslyšel. Tak jsem si říkal: No tak to jsem mrzák nadosmrti.“
„Jak jsme tam nastoupili, tak právě jsme přišli do baráku a tam byly ještě potraviny a všechno možný. Potom jsme poznali, že to před náma Němci museli vyčistit. Jak začalo ráno, prostě to byla vesnice v údolí a kolem dokola byli Němci v těch lesích a začali tam na nás pražit minama a tak. Takže tam už byl takovej zmatek. Odtamtud jsme museli vycouvat. A už tam pár chlapů padlo z naší jednotky.“
„Většinou se vařily takový tvrdý. My jsme říkali, že to jsou fazole jako z akátu ty bobule. A takový vepřový konzervy, ty kuchaři to tam naházeli a tak. No tak pokud byl klid, takže ta kuchyň prostě uvařila. Ale třeba dva dny jsme neměli. To jsme měli takový železný dávky. To jsme dostali, takže jsme měli s sebou, když se nedostane zásobování. Tak jsme jedli ty konzervy, co jsme měli.“
Vladimír Melnik se narodil 4. prosince 1927 v Ivačkově na Volyni. Kolem roku 1930 se s rodinou přestěhoval do osady Krůtí Břeh ve Zdolbicích. V květnu 1944 vstoupil do 1. československého samostatného sboru. V Kamenci Podolském byl přidělen k ženistům k 3. československé samostatné brigádě. Před Duklou byl těžce raněn. Na čas přišel o sluch a byl poslán do několika nemocnic. Po vyléčení odjel do Prahy a byl převelen k vojenské skupině Žatec. Ještě roku 1945 odešel z armády a usídlil se na Domažlicku. Tentýž rok vstoupil k československé vojenské dopravní skupině. Doprovázel zde konvoje UNRRA mířící z přístavů do Československa. Roku 1946 se nastěhoval do Rapotína na Šumpersku. Vladimír Melnik zemřel 26. června 2016.
