podporučík v. v. Vladimír Melnik

„To byly hony na lidi tenkrát do armády sovětské. Lidi nechtěli jít, tak prostě dělali takový hony, jak myslivci dělali. To bylo, koho chytili mladýho, tak do armády na frontu. Tak to jsem nechtěl jít samozřejmě, tak jsem šel tam do té armády české.“

„Začaly na nás ty bomby padat. Já jsem měl vyhrabanou takovou díru. Teď jak to začalo lítat, tak jsem do toho vlezl a teď spadla mina na okraj toho zákopu a tam mě to zasypalo a ohlušilo. Tak už si jenom pamatuju. Měl jsem tam dobrý kamarády jako toho Krobince a tak. Tak mě vyhrabali a táhli mě příkopem vedle silnice až dozadu z té první linie. To vím, že jsem se probral, jak mě táhli za ty nohy tím příkopem. To si pamatuju. A do té vesničky, tam mě zatáhli, kde bylo v takové stodole shromažďování těch nemocnejch, raněnejch. Tak tam jsem ležel. Krvácel jsem z uší a z pusy mně šla krev. No a nic jsem neslyšel. Prostě řvali nebo co. Byl nálet, když jsme tam leželi v tom, a házeli tam bomby. Střílelo na to dělostřelectvo, já jsem neslyšel. Prostě jsem neslyšel. Tak jsem si říkal: No tak to jsem mrzák nadosmrti.“

„Jak jsme tam nastoupili, tak právě jsme přišli do baráku a tam byly ještě potraviny a všechno možný. Potom jsme poznali, že to před náma Němci museli vyčistit. Jak začalo ráno, prostě to byla vesnice v údolí a kolem dokola byli Němci v těch lesích a začali tam na nás pražit minama a tak. Takže tam už byl takovej zmatek. Odtamtud jsme museli vycouvat. A už tam pár chlapů padlo z naší jednotky.“

„Většinou se vařily takový tvrdý. My jsme říkali, že to jsou fazole jako z akátu ty bobule. A takový vepřový konzervy, ty kuchaři to tam naházeli a tak. No tak pokud byl klid, takže ta kuchyň prostě uvařila. Ale třeba dva dny jsme neměli. To jsme měli takový železný dávky. To jsme dostali, takže jsme měli s sebou, když se nedostane zásobování. Tak jsme jedli ty konzervy, co jsme měli.“