„Tam jsme se chvíli potloukali v zákopech, to bylo asi tak koncem šestnáctého roku, byli jsme tam čtyři pohromadě v jednom krytu. Měli jsme to tak trochu vyhloubené, takovou díru do toho kamení, čtyři jsme tam byli pohromadě. A přilítl granát, kterej nám uhodil do zadní stěny. Tam lítaly jen ty menší granáty, šesticentimetrový, protože ty velký, ty holt se nenechají tak přesně řídit. No a tak tam vlítl do tý zadní stěny, tam se roztrh a všichni čtyři jsme byli ranění. Mně to potlouklo obě ty oči, tady mi nějaká střepina srazila špičku ucha, tadyhle jsem měl kapsu nabitou všemi možnými pohlednicemi a dopisy, to všechno prostřelený až na tělo, na těle modřina. A všecko bylo proražený. Pak tadyhle někde, i pod kolenem jsem měl protržený kalhoty a nějakou škrábu po noze, to byl taky nějakej kus střepiny. Nejhorší byly tedy ty oči. Tehdy už jsem se opravdu loučil se světem, poněvadž to byl takový momentální výbuch, teď zalehly mi uši, oči najednou tma... Ono to bylo tak metr přede mnou, taková exploze strašná. Tak jsem si dal ruce na kolena a říkal jsem: ‚Tak takhle člověk asi vypadá, když umírá.‘ S tím jsem určitě už počítal. A ono za chvilku se to začalo trošku lepšit, tak jsem vytáhl ruce a začal jsem se ohmatávat. Ono to byl samý kamínek, samá střepinka, zakrvácenej celej obličej, všechno...“
„Když jsme postupovali proti Rusům, tak jsme se jednou večer dostali za mez, kde jsme se trochu kryli. A když už se stmívalo, tak jsem zjistil, že v Haliči jsou takové sloupy, asi tak metr široké. Podobně jako jsou u nás křížky, jsou na nich nějaký svatý obrázky. Tak jsem se šel za ten sloup schovat. Dal jsem si tornu pod hlavu a skrčil jsem se hezky. Ale v noci jsem asi trochu nohy natáhl a za tmy, v noci, nemířená kulička mi sekla do nohy. Nosil jsem ji v noze až do roku myslím devatenáctého. Strašně dlouho. Ono to vypadalo... tadyhle nad kotníkem jsem měl takhle zástřel, pak to šlo pod kůží, pak přes žíly a obrátila se nějak špičkou proti kotníku a tam zůstala v nártní kosti. Až teprve potom v nemocnici mně ji vyndali, já nevím, možná už to bylo v devatenáctým roce.“
„Vedle byla taková pěkná zahrada a byla tam spousta švestek. No tak jsem si ty švestky trhal, to už bylo taky někdy asi v srpnu, byly tam pěkný švestky, no tak jsem si je trhal a teď přišla jedna cikánka. Taková potvora, bylo jí asi šestnáct let, ale nic jinýho nedělala, jen se flákala za vojákama. A ještě měla nějakýho kluka, ten chodil obyčejně s ní. A teď přišla, a když mě viděla, že tam trhám švestky, tak taky chtěla na mně nějakou švestku. Tak já jsem ohnul větev a nějakou švestku jsem jí dal. Ale ona se kolem mě motala a motala, nechtěla se ode mě hnout a pořád se tam motala, tak já jsem konečně povídal, ať už maže pryč. A když nešla pryč, tak jsem nasadil na kvér bajonet a povídal jsem, ať je ale okamžitě pryč! Tak zmizela. I s tím klukem odešli. A já jsem šel dál a tam byla nějaká jatka u řeky a za takovým plotem koukám, kluk stojí u řeky a čeká a vona už se tam na louce válela s nějakým chlapem. A ten kluk myslím šel pro peníze nebo nevím co. Už jsem ji viděl potvoru, jak zas tam s někým je. Tak kdykoliv jsem ji potom viděl, vždycky jsem ji vyhnal. A vona znala i spoustu důstojníků, ta potvora...“
„To tam byl právě 1. prapor od 21. pěšího pluku, kterej asi dva roky předtím byl v Hradci Králové a pak je přestěhovali do Brčky v Bosně, a voni ti kluci naši dělali všechny možný neplechy. Zkrátka, v Bosně se dohromady nic nezamyká, žádný zámky, klíče u dveří nebyly a voni, kde mohli, tak něco kradli. Třeba šli do obchodu, kde se prodávaly pohlednice a tužky a nakradli tam věcí, co mohli, poněvadž tam lidi nekradou, vzájemně si nekradou nic, a naši holt se na to vrhli, kde to šlo. Tak potom taky už to začali před vojákama hodně chránit. Například na pultě si nastavil lahvičky s kořalkou, se slivovicí, a špagátem je měl svázaný k sobě, když kluků takhle přišlo víc, aby mu to některej nemohl brát. Jo, a když my jsme tam narukovali jako rekruti ve dvanáctým roce, tak se ti starší na nás vrhli: ‚Klucí, potřebujete tužky? Potřebujete pohlednice? Dopisní papíry?‘ Všecko nám nabízeli, měli všecko nakradený...“
Josef Merunka se narodil 12. února 1890 v osadě Veselice u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Vyrůstal v sousedním Papšíkově a do školy chodil v Poděbabech. Po vychození obecné školy musel nastoupit do zaměstnání, aby pomohl rodičům s obživou osmičlenné rodiny. Pracoval v textilní továrně Václava Veselého, v devatenácti letech odešel jako mistr do Police nad Metují. V roce 1912 narukoval do rakouské armády a jako aktivní voják byl odvelen do Bosny, kde probíhala první balkánská válka o teritoriální rozdělení poloostrova. Po vypuknutí první světové války bojoval v Haliči, později na italské frontě u Trenta. Tady utrpěl vážné zranění zraku a léčil se nejprve v Lublani, pak v Praze a nakonec v maďarském Egedu čekal na propuštění ze služby. Z války se vrátil v roce 1917. Pracoval nejprve jako zdravotní asistent v nemocnici v Německém Brodě, pak se vrátil do pletařského průmyslu. V roce 1920 se oženil, v roce 1932 se jeho rodina přestěhovala do Brodu. Zemřel v roce 1979 v Havlíčkově Brodě.
