„Potom, co jsem přijela do dětského domova, se už holky učily česky. A tak jsem také chodila do kurzu. My jsme byli samé řecké děti, a tak jsme mezi sebou mluvili jenom řecky. Od té doby si pamatuji, že jsme četli ,Jak šlo šídlo do lesa‘. Nevěděla jsem, co je šídlo. V řečtině nemáme ,š‘. Ale my v Řecku mluvíme nářečím pontic a tam užíváme ,š‘, ,ž ‘ a tak podobně. Proto jsme to uměli vyslovovat. Vychovatelky se úplně divily.“
„Na návštěvu do Řecka jsme jeli poprvé v roce 1980 i s maminkou. Na hranici mezi Československem a Maďarskem nás kontrolovali. Otevřeli mi kufr, ve kterém jsem měla nové šaty, háčkované ubrusy, porcelán a tak dál. Policista povídá, že všechno musí ven. Já jsem se zděsila a vysvětlovala jsem, že po třiatřiceti letech jedu do Řecka a mám tam rodinu, tak každému vezu nějakou maličkost. On mi ale řekl, jestli vím, kolik lidí jim takhle utíká přes hranice, aby šmelinařili. Já mu povídám, že nejedu šmelinařit, že jedu za rodinou a nepojedu s prázdnýma rukama. Tak nás nakonec pustili, ale museli jsme zaplatit sto korun.“
„Do své rodné vesnice jsem se vrátila po třiatřiceti letech a poznala jsem pomalu všechny ženské. Zastavila jsem se u bratrance a naproti jsem zahlédla sousedku, kterou jsem oslovila její přezdívkou. Bratranec se jenom podivil, že všechny nejen poznávám, ale dokonce znám i jejich přízviska. Já jsem ale nevěděla, že to není skutečné jméno, ale spíše nadávka. Až pak mi bratranec vysvětlil, že to není opravdové příjmení. V Řecku na vesnici měla totiž každá rodina nějakou nadávku, přezdívku. Například podle toho, že měl někdo krátký krk, že moc mluvil nebo že měl třeba nějaké onemocnění kůže a tak.“
zdroj: Archiv pamětníka a fotografie pořízená během natáčení
zdroj: Archiv pamětníka a fotografie pořízená během natáčení
Stáhnout obrázek
Vasiliki Michailidu se narodila 20. září 1934 v severořeckém Rizochori. Z Řecka odešla spolu se svými sourozenci v roce 1948 a po krátkém pobytu v neznámém jugoslávském klášteře a v Bulkesu byla převezena v transportu do dětského domova v Sobotíně u Šumperka. V roce 1951 nastoupila na učiliště v Chotěboři, po vyučení odešla za matkou do Karviné. V roce 1953 se seznámila se svým nynějším manželem na tzv. řeckém bloku v Karviné (soubor bytů v domě, kde bydlely pouze řecké rodiny). Většina členů její rodiny se vrátila do Řecka. Ona a její manžel se rozhodli zůstat kvůli synům a také z finančních důvodů v Československu. V roce 1990 pak oba přijali české občanství. Manželé Michailidisovi doma hovoří jak česky, tak řeckým dialektem pontic. Stále zachovávají řecké tradice a zejména kuchyni, avšak díky svým synům, kteří se oženili s Češkami, je vidět i silný český vliv.
