Vladimír Mišík

„Pak si pamatuji, když to začalo být hodně vážné, to byl koncert v Lucerně, hojně vyprodaný, bezvadný koncert. Ještě tam byla kapela Blue Session, Petr Kalandra, C&K Vocal, opravdu nádherný koncert. My jsme si ještě vymysleli, že na tu zadní stěnu promítneme dokument našeho dobrého přítele Mirka, kameramana, který dělal jako školní cvičení dokument o tom, jak přišli ke mně ráno, přespávala tam část osazenstva z Moravy, pak jsem něco povídal v kuchyni... prostě takový dokument na téma ‚můj den‘. Končilo to na Špejchaře, kam jsme chodili večer, a tam jsem stál opřený o takové umakartové stolky a povídal jsem něco v tom smyslu, že tam byly takové krásné dřevěné stoly a lavice, a teď že jsou tady takové stolky a v čem ta naše budoucnost asi bude spočívat – asi v tom, že to bude taková umakartová budoucnost. V podstatě to byla sranda – školní cvičení. V Lucerně jsme to tedy promítli, samozřejmě bez schválení. A pak přišel můj zákaz. Že už jsme si dovolili moc a že šlo o neschválený program, což jsme dělali běžně. To byly takový další peripetie toho, jak se nás snažili držet na uzdě – museli jsme hrát schválený program, a pak dokonce komponované pořady. To už bylo jasné, že se nesmí hrát nic jiného, protože to byl komponovaný pořad, a jakmile jsme to porušili, což jsme tedy dělali běžně, tak jsme měli třeba měsíc zákaz. A tak to pokračovalo tímto tempem. Ale na základě té Lucerny jsem se ocitl v situaci, kdy mi odebrali oprávnění a měl jsem zákaz veřejného vystupování. To bylo docela drsný.“

„Ten postoj byl jednoduchý. My jsme to tenkrát dostali befelem od středočeské agentury. Byl to rok 1977, kdy jsme ještě hráli, a nebylo to v tom období zákazu. A dostali jsme oznámení, že se máme zúčastnit toho setkání v Divadle hudby. Nebylo to v Národním divadle, ale v Divadle hudby. My jsme ale takzvaně zmizeli z Prahy. Nepřevzali jsme si to pozvání a z naší kapely tam nikdo nešel. Nebylo to tedy tak, že bychom museli. Nebyl za to ani žádný postih. Tím chci jenom říct, že ti, co tam byli, tak si holt mysleli, že tam musí být. Že by jinak ta jejich kariéra mohla být komplikovanější. Je tedy fakt, že potom došlo k tomu zákazu v roce 1982. Že jsme se dostali do hledáčku. Takže samozřejmě asi měli pravdu ti, co tam byli, že to bylo lepší řešení pro jejich budoucnost v tom socialismu.“

„To bylo pro mě takové složité v tom smyslu, že jsem nikdy nebyl člověk, který by považoval Miloše Zemana za seriózního. Už od opoziční smlouvy jsem hluboce nesouhlasil, nebo jsem byl skoro rozčílený, protože mi přišlo, že si jen parcelují sféry, byl to pravděpodobně jen byznys, šlo jen o prachy. Pak tedy, když se stal prezidentem, tak jsem ho nevolil. Pak mi přišlo oznámení, že mi pan prezident udělí řád Za zásluhy, a já jsem to zvažoval. Říkal jsem si, že je to ve volbách zvolený prezident. Musím to ctít, demokracie je taková, i když já jsem ho nevolil. Byl jsem tedy rozhodnutý tam jít. Nerad, ale jít. Pak ale kolem mě byly různé tlaky od kamarádů, muzikantů. Měli různé dehonestující názvy pro prezidenta Zemana a já jim vysvětloval, že tam půjdu jen z toho principu, kvůli ničemu jinému. Ale pak jsem celou noc nespal. A nakonec jsem si řekl, že ne. Prostě ne. Takže jsem zavolal na Hrad, myslím, že jsem mluvil s panem Forejtem, a oznámil jsem mu, že se omlouvám, ale že si pro to vyznamenání nepřijdu. On říkal, že to už nemůžu udělat, že už to podepsal předseda vlády, a já jsem říkal, že to má v popisu práce, pořád něco podepisovat, trošku jsem se uvolnil. Pak jsem tedy zveřejnil takovou svou verzi, že jsem se omluvil, a poslali jsme to do ČTK (Česká tisková kancelář), aby se to nějak nepřekroutilo. Nebyla to ale nějaká demonstrace a ani na to nejsem příliš hrdý. Ale prostě jsem v tu noc zjistil, že tam nemůžu jít. I když si hluboce vážím lidí, kteří to vyznamenání dostali. To s tím vůbec nesouviselo. Pan Suchý a všechno, to je absolutně v pořádku. Ale já osobně jsem se rozhodl, že si pro vyznamenání od pana prezidenta Zemana nepůjdu. A šli jsme pak večer do podhradí a 28. říjen jsme oslavili v lokále, dali jsme si knedlo zelo a vypili jsme pár piv a bylo nám veselo.“

„A pak samozřejmě zásadní zlom byl rok 1968. To začalo jít do tuhého. Vyvalil se humus. Různé vyhazovy z práce a tak. Když to člověk sledoval okolo, začalo narůstat přesvědčení, že to nikam nevede, že to není žádný vysněný zítřek, ale naopak, že je to diktatura. Pak ty různé uliční výbory, jak už jsem vyprávěl, zasahovaly do života. Takzvaní domovní důvěrníci donášeli. Když to člověk sledoval, tak bylo jasné, že žijeme ve světě, který není nic moc. Pak také díky některé literatuře, například koloval George Orwell 1984 a mnoho samizdatů, věcí, které nevycházely jako knihy, ale kolovaly mezi lidmi jako papíry, cyklostyl a tak dále. To se mi tedy v hlavě rozjasňovalo, že to nestojí za nic. A pak také ty hranice. Najednou jsme si uvědomovali, že nemůžeme nikam.“

„Ten zákaz byl v podstatě nesmyslný. Odmítl jsem spolupráci s StB a dostal jsem dva roky zákaz hraní a pak to sklouzlo do takového socialistického normálu.“ – „A co jsi dělal v těch dvou letech, když jsi nemohl hrát a zpívat?“ – „Byl jsem zhrzený. Do práce jsem nemusel, a tak jsme měli byt otevřených dveří a tak jsme to řešili tak, že jsme nadávali. Já byl takový pankáč v té době, no future. Byl jsem pořád v hospodě. Přiznám se, že to bylo takové dekadentní období, kdy jsme nevěděli, co dělat. Nemysleli jsme si, že někdy odejdou. Nikdo nevěřil, že by se mohl režim zhroutit. V těch dobách to vypadalo, že to bude navěky. Žil jsem tedy ze dne na den.“ – „Jak ten zákaz skončil?“ – „Skončilo to tak, že mi zavolal dr. Chlíbec, dramaturg Pražského kulturního střediska, my jsme si tykali, byl to takový fajn chlapík. Říkal, že to vypadá dobře, ledy praskají a rýsuje se možnost, že budu moct fungovat. Pak jsem šel k tomu řediteli Němcovi, šéfovi Pražského kulturního střediska, a ten mi dal podmínku, že když nic neprovedu, že budu moct hrát. Pak jsem tedy přinesl texty, z toho mi schválili jen polovinu. Pak jsem začal jezdit, ale stejně jsem to hned porušil. Jediná prekérní situace nastala, když mi volal dr. Chlíbec a řekl, že bohužel – řekl bohužel – že budu muset jet do Sokolova na Festival politických písní. Já jsem mu říkal, co blbne, a on mi řekl, abych za ním přišel. A na schůzce mi řekl, že je to podmínka. Že když to neudělám, tak... prostě, že je to podmínka. Tak jsem tam jel, nezatáhl jsem do toho kapelu a řekl jsem si, že si to vylížu sám.“

„Měl jsem zákaz veřejného vystupování, což bylo docela drsné. Po třech měsících za mnou přišel náš šéf techniky, který měl aparaturu a bral dost peněz – my jsme brali 300 až 400 korun a on měl 1000 až 1500 za představení za amortizaci aparatury, takže pro něj to byla větší ztráta než pro nás. On byl spolupracovník StB, takže za mnou chodil, že by se to dalo vyřešit. Shodou okolností v Redutě tehdy proběhlo setkání s takovým nějakým z StB a já jsem tam řekl, že spolupracovat nebudu. Ta nabídka byla taková legrační – že třeba i ten Elvis Presley by nebyl Elvis bez CIA a že mí hudební souputníci také spolupracují. A já jsem tedy řekl, že já nebudu... Lehce jsem se rozklepal. Nebyl jsem žádný hrdina. Bylo to docela dramatické. Řekl jsem, že na shledanou, a mlel jsem něco, že musím vyzvednout Maťa ze školky, nebo něco takového. Vypadl jsem ven a úplně jsem si oddych. A ten šéf techniky, který to setkání zprostředkoval, říkal: ‚Neblbni, Láďo, vždyť si to posereš, vždyť tě nenechají, budeš v prdeli.‘ Tak v prdeli jsem byl, ale jenom dva roky.“