Václav Mizera

* 1947

  • „To jsem tátovi pomohl, on už měl tehdy 73 let, měl auto. Pomohl jsem mu. Objížděli jsme to, papírově jsem mu pomáhal. Šli jsme na město Hodkovice, neměli jsme žádný papír, že to dali do Hodkovic, ale měli jsme fotky a přesně jsme věděli, jak to vypadalo. Tehdy stačil svědek, dva svědky jsme měli, ale nevrátili nám to. To byly tehdy Technické služby Liberec a poté Hodkovice. Táta se rozčiloval, mávl rukou, že se na to může… Dělal to kvůli nám. Vrátili mu pozemky, zahradu, louky, pole, to mu vrátili.“ – „Ale ne zařízení?“ – „To hlavní zahradnictví ne. A on už by neměl sílu to dělat, a já taky ne, byl jsem novodobější a nechtělo se mi to znova stavět. Já bych to všechno postavil, Oldřichov fungoval dobře, tak bych ten Bílák postavil znova, ale když jsem viděl, že to pořádně nefunguje a táta mávl rukou – a on nám najednou za tři měsíce umřel, měl infarkt z toho všeho bordelu, že se na to nemůže koukat, to nám vždycky říkal.“

  • „Přijdeme tam, koukáme a v té chvíli, bylo asi deset hodin, jeden ten tank najednou – my to viděli z boku – jak chlapi na ně házeli a hodil flašku na šoféra, ten strhl řízení a vlétnul do prvního sloupu. Začalo to padat, sutina, okna, jestli tam byli pod podloubím lidi, to nevím, byla to hromada prachu. Všichni jsme začali utíkat.“ – „Někdo po vás střílel?“ – „Ne, to nikdo nestřílel. Šofér tankista byl zasypaný a nahoře se začal hýbat poklop velitele tanku, otevřel to a vystrčil ruku s pistolí a mířil na lidi v okolí. Už jsme byli od toho třicet metrů.“ – „Nevystřelil ten velitel?“ – „Ne, nevystřelil, ale měl vztek. To bylo vidět. Tak vycouvali ven z cihel, v tom přijely sanity a zase jsem viděl, jak nacouvali do sanity, protože on vzadu neviděl. A prorazil si sudy s naftou, tak jsme se báli, protože jak tekla nafta před radnicí a kolejema, tak tam začali házet sirky, aby to podpálili. To by shořelo půl Liberce. Tak jsme s mojí přítelkyní odešli pryč a jeli jsme domů.“

  • „Ráno ve čtyři v rádiu pořád ‚uvaga, uvaga‘… no a pro tátu přijeli, jak byl starostou, tak pro něj přijel auťák, volha nějaká, a odvezli ho.“ – „A kdo to byl, ta volha?“ – „Nevíme, táta ví, řeknu vám to. Máma brečela, protože telefony nikde nic, ale potom jí táta – ve vsi byly dva tři telefony – tak jí zavolal odpoledne, že je v Liberci a že je tam asi dva dny nechají.“ – „On byl zatčen? Unesen?“ – „No asi tak, asi aby nedělali ve vsi žádné rozbroje a neorganizovali atak. Táta pak přijel domů a říkal, že byl na ONV (okresní národní výbor – pozn. red.), že tam spali, v jídelně jedli. Starostové z celého okresu a z vesnic tam byli.“

  • „Naši v roce 1962 vstoupili do JZD. Do šedesátého druhého vydrželi, potom vstoupili do JZD.“ – „Proč vstoupili?“ – „Protože věděli, že už to takhle dál nepůjde, nechtěli se trápit a dohadovat se s nima. Lidi by chodili soukromě, ale spousta lidí už se bálo i soukromě, načerno jste nic prodat nemohl. Tak by se neuživili. Trvalo třeba rok a oni to zahradnictví rozhrnuli buldozerem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 04.07.2022

    (audio)
    délka: 02:18:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rodině rozryli komunisti zahradnictví, synovi sen o vysoké škole

Václav Mizera na rodinné fotografii z roku 1996
Václav Mizera na rodinné fotografii z roku 1996
zdroj: Archiv pamětníka

Václav Mizera se narodil 12. března 1947 v Bílém Kostele nad Nisou. Jeho otec sem přišel s rodinou po válce, během níž byl totálně nasazený v německých továrnách. Převzali zde zahradnictví po odsunuté německé rodině a hospodařili na něm. Když po roce 1948 začala vznikat v okolí jednotná zemědělská družstva, Mizerovi odmítali vstoupit. Čelili různým formám nátlaků, šikany a jejich tržby klesaly. Poté co počátkem 60. let nakonec do družstva vstoupili, jejich zahradnictví bylo zničeno. Pamětník také kvůli kádrovým důvodům nemohl studovat lepší střední školu a univerzitu, absolvoval tak zemědělské učiliště. Dva roky strávil na vojně. Během dovolené zažil 21. srpna 1968 tragický střet demonstrantů s invazivními vojsky Varšavské smlouvy přímo v Liberci. Po vojně nastoupil do JZD, působil na různých místech i jako vedoucí. Po sametové revoluci v 90. letech z pozice vedoucího jednotlivých zemědělských statků řešil privatizaci, sám pár let vedl statek v Oldřichově. Pamětníkova rodina žádala o restituci zahradnictví, vrátily se jim pozemky a statek, nikoliv vybavení. Během povodní v roce 2010 přišel Václav Mizera o dům, který si u Grabštejna postavil. Posléze vybudoval nový a v roce 2022 žil jako pracující důchodce v Bílém Kostele nad Nisou.